Ze školy na Plzeňské se chodilo do školní jídelny parkem Klamovka. Bylo ctí žáků druhého stupně, tj. těch, co byli od šesté třídy výš, být na Pobělohorské ve školní jídelně co nejdřív. Situace se změnila, když se na zdi školky, která je na začátku parku, objevil nápis: „Pouček je vůl“. Kdo to je Pouček? Kromě toho, že byl vůl, jak pravil nápis, byl také silně neoblíbeným členem učitelského sboru. Jako učitel tělocviku měl nad námi pedagogický dozor a když jsme se přemisťovali do školní jídelny, musel jít s námi kolem toho potupného nápisu. To jsme vždycky zpomalili, pečlivě jej pročítali a on trpěl. Jedním z mála zaznamenání hodných počinů tohoto veleducha bylo, že se beznadějně zamiloval do žákyně osmé třídy. Za normální situace a v normální zemi by mu to zlomilo vaz a být to dnes, tak by si na něm bulvár smlsnul. Ovšem k jeho cti se musí dodat, že když žákyně dosáhla plnoletosti, tak si ji vzal.

Léta plynula a já byl už po maturitě, když na školce udělali novou fasádu. Netrvalo dlouho a nápis se tam znovu objevil. Něco jako díra ve stropě Faustova domu. Bylo to v sedmdesátých létech a Pouček za zásluhy o stranu a lid již dělal ředitele školy. Jednou moje máma šla kolem a koukala na ten nápis. Jeden žlučovitý důchodce ukazoval holí na ta písmena, řka: „Řezat by měli ten dobytek, novou zeď takhle zničí, na holou by potřebovali, hajzlové!“ Máma se začala smát a povídá: „A proč, když je to pravda, já jsem s tím pánem měla dost co do činění a ten nápis je čirá pravda!“ Důchodce vytřeštil oči a od mé tehdy padesátileté maminky se urychleně vzdálil.

Dneska je školka znovu opravená a nápis se zatím neobjevil.

Něco podobného se událo i v Táboře. Tam je hospoda Krčma. A tam ve světlíku na pánském záchodě byl nápis “Pepa Mareda je prostitut“. Neznám Pepu Maredu, jediné, co o něm vím, je to, že je prostitutem. Měli jsme v té době Klub přátel bezdechého vzrušení, Krčmu jsme hojně navštěvovali a po několika pivech jsme se šli vždycky přesvědčit, jestli je ještě tím prostitutem. Když jsme shledali, že ano, byl to důvod k tomu si dát jednoho malého ruma, na jistotu. Ptali jsme se rodilých Táboráků, kdo to je ten Pepa Mareda. Většinou kroutili hlavou a ti, co chodili také do Krčmy, nám řekli, že přeci je prostitutem, ne? Je to napsáno na záchodě, tak to tak musí být! Ale nikdo ho osobně nepotkal. Prostě Pepa Mareda je něco jako UFO. V jeho existenci skalní „Krčmáři“ věří, i když ho nikdy neviděli.

Hotel Slovan dostal nový kabát a když jsem to viděl, tak naše první cesta s předsedou klubu přátel bezdechého vzrušení vedla na záchod, i když pivánko si ještě ani zdaleka nehledalo cestu na vzduch. A byl tam! Na opravené omítce ve světlíku ve stejných místech se skvěl onen nápis: Pepa Mareda je prostitut! Taková jistota je pro mne něco jako 3,14, prostě konstanta. To mi nikdo nesmí vzít!

Tábor je vůbec jedna z mých štací spojených s dospíváním. Tam jsem měl bezvadné kamarády: Mimi, která je sestřenicí mé velké lásky (panebože, já jsem vlastně permanentně zamilován!), ta bydlela na Starém městě u náměstí. Měli byt, kde permanentně přebývalo několik kamarádů a všichni jsme od něj měli klíče. Byt neměl koupelnu, takže jsme se chodili koupat do Jordánu a když už byla zima takového druhu, že se nedalo koupat a voda začala měnit své skupenství, museli jsme se chodit koupat k její mamince, učitelce. Ta měla neuvěřitelné nervy, obden tam napochodovalo několik lidí s ručníky, ona uvařila kafe a my jsme se střídali v koupelně. Měla vlastně takovou svou soukromou třídu. Za to jsme jí nalili z bandasky rum. My jsme totiž nevycházeli bez hliníkové bandasky s červeným křížem a s nápisem: Jen v nouzi! Člověk nikdá neví, co ho může potkat venku! Ulice byly plné živlů!

Jednou byl syn mého kamaráda nařčen, že něco odcizil nějakému spolužákovi. Což byl nesmysl, a tak jsme se rozhodli, že malého Martina pomstíme. Vyřkli jsme ortel, že maminku malého lháře znásilníme. Všude jsme to rozhlásili, vzali jsme bandasku a vydali se autobusem směr Klokoty. Cestou jsme se stavili u paní učitelky, abychom ji o své pomstě informovali. Paní učitelka nám řekla, že nás nemůže nechat jít jen tak, že nám musí dát na cestu svačinu a zabalila nám chleba se salámem a ještě nám každému dala jablko. „A dlouho se tam nezdržujte! Vraťte se brzo, chlapci!“

V autobusu jsme vytroubili všem, že jedeme znásilnit Vratovou, protože ublížila našemu Martinovi! Protože jsme to považovali za nouzi, otevřeli jsme bandasku a dali jsme si loka. „Chlapci, copak tam máte dobrého, když už jedete znásilnit tu paní?“ zeptala se jedna důchodkyně v autobusu. „Jářku matičko, rumíček lékařský, z naší domácí lékárny, zavdejte si!“ Ta předobrá žena si zavdala mohutně, jen co je pravda. Jenomže nečekala, že to opravdu je rum. Vyjely jí oči z důlků: „Proboha, oni tam mají skutečně rum! To jsem ještě neviděla!“ řekla a utřela si slzy. Ostatní cestující už nechtěli ochutnat. Celý autobus nám popřál veselé znásilňování a my vystoupili.

Cestou k paní Vratové nám vstoupil do cesty osud v podobě Irenky Novákové, dívky s největším poprsím v Táboře (i když ona byla z Plané). To děvče mělo čtvercový půdorys, dopředu měla stejně jako přes ramena. Ta si ochotně dala z bandasky. Když už měla několik panáků v sobě, řekla: „Kašlete na nějakou Vratovou, co kdybyste znásilnili mě?“ „No, jo, ale když ty jsi nic neudělala našemu Martinovi!“ „A měla bych?“ A tak jsme se sebrali a jeli jsme domů, protože to vypadalo na velmi poučný večer. Irenka totiž, když měla dobrou náladu, a tu evidentně měla, dala sáhnout za pětikorunu na jedno ňadro a za deset na obě! Když jsem nedávno viděl Felliniho Amarcord, vzpomněl jsem si při scéně s trafikantkou na božskou Irenku.

Jednou volala Mimi, že by měla před víkendem rodit, že bychom měli přijet zapít dítě. Tak jsme se na starém městě sjeli všichni. Ale porod se nekonal. Příští týden se to opakovalo. Stále nic. „Hele my už máme játra nadranc, ty prostě musíš rodit!“ A vyhnali jsme budoucí matku do kopce pod Táborskou nemocnicí. My jsme téměř rodili, ale zatvrzelá matka nic! Je to strašný krpál, my se nemohli nadechnout a rodička se jenom smála: „Ale, ale, chlapci copak, nějak jste se zadýchali. Není vám špatně?“ Uprostřed týdne jsem měl telefonát, že „fikťa“, jak jsme ho překřtili, když jsme neustále slavili fiktivní dítě, že se narodil. Díky tomu, že jsme ho tak důkladně připravili na život, chlapec je dnes úspěšným počítačovým mágem v USA.

Klub přátel bezdechého vzrušení byl velmi významný. Založil ho můj tehdejší kamarád. Klub měl krycí jméno Al Túzámí a ve znaku plachetnici, nápadně podobnou té, co je na láhvi Jihočeského tuzemáku. S tímto nápojem byl Klub velmi úzce spjat. Ten do Čech přivezl Jindřich z Hradce (Michale, promiň, asi jsem to jméno popletl), když na křížové výpravě v kruté řeži se saracény byl raněn a byl po té léčen místním horským kmenem, kde přijal jméno Al Túzámí na důkaz vděku za záchranu života. Zázračný lektvar, kterým ho léčili a vyléčili, si přivezl domů, do Hradce, kde ho místní alchymisté začali vyrábět. Lektvar léčil rány a šrámy a pomáhal i v případě klinické smrti. Jako lék to fungovalo do té doby, než se ho omylem napil zřízenec místního špitálu, notorický alkoholik. Vypil lektvaru tolik, že se sám a dobrovolně přihlásil do křížové výpravy, kde převelikou odvahou proslul, až se o něm písně skládaly. Al Túzámí z arabštiny přeloženo, znamená: “ten, který převelikou odvahu sluje a je veselé mysli“. Poté, co se věc se zřízencem udála, začali i všichni ostatní zřízenci špitálu popíjet lektvar, a tak se z medicíny stal chlast. Ostatně, nebylo to zdaleka poprvé v dějinách, co se tak stalo. Irové také přivezli whisky od ďaurů nevěřících jako parfém, ale zjistili, že se k pití hodí daleko víc.

Michal, náš předseda, nám zadával úlohy hodné velkých reků. Například jsme hráli Prší na oblouku vídeňáku ve Veselí nad Lužnicí, když se řítila Vindobona, a nesměli jsme splést barvu! Úloh byla spousta, ale nerad bych inspiroval mladou generaci k nepředloženým kouskům. Tak alespoň jeden nevinný: když vyšel Hrabal, kde popisoval, jak korunní svědek v případě Hilsnerově jednou rukou močil a druhou držel bicykl, museli jsem povinně na zvolání „Hilsner!“ seskočit z kol a provést žádané. Rozlišoval se ještě „Hilsner pravý“ a „Hilsner levý“. Další skvělou akcí bylo, když nám kamarád půjčil česko-německou konverzaci z roku 1925. Nastudovali jsme několik velmi potřebných vět, výslovnost nám opravila paní učitelka, my se přimíchali v Táboře na náměstí mezi skupinu německých turistů a když byl výklad průvodce v nejlepším, tak Michal ukázal na věž a zvolal hlasem mocným: „Podívej se, Hansi, ten železniční most jest velice směle zbudován!“ Já mu na to odpověděl: „Tanečník propotil límec.“ To se německy hovořící dav už začal pomalu rozestupovat. Ránu z milosti jsme jim zasadili větou: „Heinrichu, pomozte té dámě na koně, to jste kavalír?“ Když to nepomohlo, Michal přistoupil k jednomu z turistů a objal ho se slovy: „Je to možná, jste to vy, obchodník Kosina z Brna?“ Další údernou větou bylo: „Štolbo, postarejte se o koně, já zatím vezmu lázeň!“ To už turisté kvapně opouštěli náměstí.

Náš klub skončil, když se kamarád odstěhoval do USA. Mimi se odstěhovala z Tábora a z města se stal turistický ráj.