Dostala se mi do ruky knížka „Deníček moderního fotra aneb Proč by muži neměli mít děti“. Knihu sepsal člověk jménem Dominik Landsman a vydalo ji nakladatelství IKAR. Kniha vznikla na základě autorova úspěšného blogu fotruv-denik.blog.cz. Netuším, čím mohlo být vyprávění tohoto pána úspěšné. Asi se to někomu líbí, nevím. Ostatně mně to bylo půjčeno také jako náramná legrace.

Protože je kniha plná vulgarismů, dovolil bych si jako hodnocení tohoto dílka také jeden použít: je to nehorázná kravina a čtení této knihy je ztráta času, který by se dal využít jinak, například lelkováním či dloubáním v nose. I tyto činosti jsou lepší než tato neuvěřitelná slátanina.

Nepatřím mezi ty živočišné druhy, které by se nad každým kočárkem rozněžňovaly a otomile šišlaly. Naopak jsem byl hrdý na to, že mi synek, jakmile se trochu naučil mluvit, vesele poskakoval v tramvaji na klíně, ukazoval na kolemjedoucí auta a vykřikoval: „Tatrra, to je Tatrra!“ s drnčivým er. Honzovi byl rok, když jsme osiřeli, a tak mně nezbývalo než se o všechno starat sám. Vím, že to bylo tehdy někdy velmi napínavé, ale za vydatné pomoci mé maminky jsem to zvládnul. To je hlavní důvod, proč mě ta knížka nesmírně rozčílila. Proč ten člověk vůbec zplodil dítě, když mu vadí, že mimino je v podstatě plnoprůtokový ohřívač tekutin, což popisuje slovy, že se posral a poblil, a to na každé stránce nejméně dvakrát. Omlouvám se za vulgární slova, ale autor jiná nepoužívá – a navíc má dojem, že to je vtipné. Mně to připadá nesmírně hloupé a autor, ač vysokoškolsky vyučen, potvrzuje české úsloví, že vysoká škola od blbosti nechrání .

Z celé knížky čiší nenávist k tomu prckovi. Mimina jsou už tak konstruovaná, že neustále vyměšují všemi tělesnými otvory. Samozřejmě, že jsem se nerozplýval nad tím, když se Honzík spokojeně po přebalení usmíval a mně bylo jasné, že tuto nevábnou činnost budu muset zopakovat. Smířil jsem se s tím, prostě to tak je a nedá se s tím nic dělat. Díky tomu, že před třiceti léty nebyly v této zemi pleny na jedno použití, musel jsem neustále prát a žehlit. Dnes se plenka i s exkrementem prostě zahodí, ale tehdy, kam s ním? Vymyslel jsem Čechovu proudovou metodu, kdy jsem vzal plenku za cíp, donesl ji i s nevábným obsahem na záchod a spláchl jsem. Do proudu vody jsem dal plenu a voda si vzala to, co si vzít měla, a já mohl dát plenu prát. Velmi se to osvědčilo a několik kamarádek tuto metodu s úspěchem použilo.

Protože jsem byl s Honzou sám, musel jsem ho všude s sebou brát. Kočárek se všude pletl, a tak jak se udržel, nosil jsem ho na ramenou a on se mě držel za vlasy.

Záviděl jsem všem maminkám, jak v parku sedí na lavičkách a čtou si knížku a miminko spí v kočárku, nádherná idylka. Já to znám jen z doslechu, takové štěstí jsem nikdy neměl. Honza, jakmile jsem s kočárkem zastavil a usedl na lavičku u Botiče, měl dojem, že to je povel ke konverzaci, a začal vesele a někdy vztekle vykřikovat. I když předtím spal jak dřevo. Vždycky jsem si říkal: „Synáčku, až budeš velký a budeš mít své děti, vrátí ti to i s úrokem!“ Ale naše Amálka v noci spí a ve dne sice pusu nezavře, ale dokud neuměla mluvit, tak se sice vztekala, že nedostala žádané, protože nikdo neuhodl, co si její výsost přeje. Na dovolených, když ji mám s sebou, tak po pohádce spánek předstírá. Protože se venku děje spousta zajímavých věcí, s jejími bratranci si vlezou do oken a tiše pozorují, aby jim něco neuteklo. A já je nechávám, to patří k folkloru. Když za námi přijedou rodiče, tak dostanou děti instruktáž, že po pohádce se opravdu spí. A protože to samozřejmě nesplní, rodiče se vztekají a já z toho mám legraci.

Nechápu, co je na té hloupé knížce tak veselého. Já se vám totiž přiznám, že ani nevím, co nebo kdo je blogger. Já to nejspíš nebudu. A také mám děti rád a bojovat proti přírodě pohoršováním se nad tím, že se dítě nezachová, zašpiní se a pozvrací, to je boj s větrnými mlýny a popisovat to vulgárně není ani vtipné, je to jen hloupé. Tuto knížku si rozhodně nekupujte.