Mám špatnou náladu a hned vysvětlím proč. Kapitalista se domníval, že je pro mne ctí pro něj pracovat a že dokud oni z Amsterodamu nepřišli, tak jsme žili v chýších oděni v bederních rouškách. A podle toho se mnou začal zacházet. Protože nákladní letadla létají v noci, počítal jsem s tím, že budu v noci pracovat. To mi nečiní problémy. Problém byl, že po týdnu práce s kolegou z Helsinek tohoto kolegu odvolali a řekli si, že ta opice z Východu může dělat každou noc bez vystřídání. Vydržel jsem to tři měsíce! Pak jsem toho měl už „plné brejle“, a tak jsem jim řekl, že končím, ať si najdou jiného vola. „Ale my jsme si mysleli, že milujete letadla?“ „To ano, miluji, ale nehodlám na betonu letiště umřít!“ Jejich divení nebralo konce, konec mého angažmá se ale blížil, aniž by zaměstnavatel cokoliv udělal pro mé blaho. V posledním týdnu března jsem poslal řediteli mail, že prvního dubna nebude mít kdo odbavit letadlo, protože já už na letišti nebudu.

Dne 31. března jsem dostal ve dvě odpoledne novou smlouvu, kde jsem po dvou týdnech nočních měl zaručeny dva týdny volna. Na to jsem přistoupil. Ale hned, když končily první dva týdny nočních (po třech měsících nepřetržitých nočních směn), volal mi člověk, který mě měl v Praze střídat, že se mu to nehodí, abych za něj vzal aspoň první dva dny! Ani náhodou!

Po třech měsících jsem neživý-nemrtvý a mou nejmilejší milenkou je má postel. Mám rozdělaná svoje auta, nejsem schopen psát další knížku, v hlavě mi hučí. A do toho mě vzaly zuby. To aby toho nebylo málo!

Socialisticko-kapitalistické zdravotnictví mě uchvátilo do svých spárů. Socialistické ve vztahu k zákazníkům, kapitalistické co se týká plateb. „No jo, to jsou obnažené krčky! To tady zaplácneme a bude to dobré!“ Bylo to v pátek, když jsem se domotal k zubařce. Chápu, že chtěla domů, ale já dost dobře nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Neuvěřitelně unavený a s bolavou hubou. Nepřestalo to! Bolelo to stále jako čert. Tak jsem po víkendu navštívil zubaře opět. Konečně mi udělali rentgen a zjistili, že to nejsou krčky, ale že mám pod osmičkou cystu a že musí zub ven. To ale zubařka nedělá, a tak jsem šel do Vojenské nemocnice. Zub mi vytrhli. Když to přišlo k sobě, myslel jsem, že mi upadne hlava. Hrál jsem vodní polo, takže mě nějaká bolest hned tak neoddělá, ale teď jsem polykal brufeny po hrstech a přikládal studené obklady, ale nic nepomáhalo.

Po týdnu se bolesti nezmenšovaly. Když jsem se pokoušel ráno po práci si lehnout, řekl jsem si: „Prdlajs, jedu do špitálu!“ Naštěstí bydlím blízko, a tak jsem sedl do svého motorového automobilu a odjel do nemocnice. Tam mi doktor ránu vyčistil a dal dren. Domotal jsem se k autu a koukám, že mám za stěračem pozdrav od městské policie, že jsem spáchal přestupek. Nikde jsem značku zákaz zastavení nenašel, zato jsem si vzpomněl na scénky z ulice Charlese DeGaulla, kde občas přebývám a kde má luxusní italskou restauraci šišlavý Ital z televize. Tam chodí zbohatlíci a aby nemuseli chodit daleko pěšky, parkují své bentleye a aston martiny klidně v křižovatce a ti samí měšťáci, kteří mají svou strážnici za rohem, procházejí kolem těchto drahých aut s mafiánskými SPZ systémem japonských opiček: nevidím, neslyším, nemluvím. A mně, polomrtvému, dali u nemocnice, kde asi nebude parkovat žádný člověk jen tak z rozmaru, lístek. Pak mám mít dobrou náladu!

Neděli jsem prospal. Téměř celou. Chtěl jsem se původně zastavit za Amálkou a za Honzou s Petrou, ale vidina spánku byla silnější. Samozřejmě , že jsem kolegův nápad, že bych za něj mohl vzít ještě pondělí a úterý noční, zamítl. Protože je to Pákistánec, tak to musel zkusit!

Tak tady sedím, místo vína piju šalvějový čaj a odhodlávám se k nákupu, protože se mi hlady oběsil v lednici pavouk.

Poslechl jsem si, jak hradní virotik zase plácal hlouposti a jeho věrná ovečka obhajovala neobhajitelné. Nejvyšší policejní Chovanec opět sdělil, že je všechno v pořádku, když chrání čínské soudruhy před spravedlivě naštvanými občany, kteří tuto policii platí. A do toho jeden soudruh z údolí dutých hlav zmasakruje padesát jedna aut! No možná, že mu uděláme „ty, ty, ty!“ řekl nejvyšší policejní Chovanec. To, že před tím ožralý naboural jedné paní auto, to přeci nic nebylo! Co bude muset toto policajtské hovado udělat, aby ho konečně potrestali?

Pomáhat a chránit? Hlavně sebe!