Láďa Hadač mi poslal článek o Rudlovi Baudisovi z Lidovek ze serie „Pohnuté osudy“. Přečetl jsem si to a rozhodl jsem se, že také napíšu něco o člověku, kterého jsem dost dobře znal.

Když jsem přišel prvního září v roce 1965 poprvé do třídy Střední průmyslové školy strojnické v Masné ulici, byl jsem vykulený patnáctiletý kluk, kterému se splnil sen, že může studovat letadla. U katedry stál muž v saku a s brýlemi a s nějakou paní. Domníval jsem se, že to jsou naši vyučující, slušně jsem pozdravil a hledal jsem volné místo, kam bych si mohl sednout. „Hele, sedni si do druhé řady uprostřed, tam sedím já.“ A tak jsem se seznámil s Rudolfem Baudisem. Přišel na průmku z učňáku, takže byl o tři roky starší, než jsem byl já. Ta drobná paní byla Míša Reinerová, má pozdější velká láska a skvělá kamarádka. Oba se na mě dnes koukají z míst, odkud není návratu. Míšu zabila zhoubná nemoc a Rudana kráva (omlouvám se, ale slušné slovo mne nenapadlo), která převálcovala jejich zrezavělé auto svým teréňákem.

Rudan byl velmi svérázný člověk a velmi brzy se z nás stali nerozluční kamarádi. Šikana v té době na této škole neexistovala. Možná, že šikanou by mohlo být, že Rudan zneužíval svou obrovskou sílu. Například když něco domněle vtipného řekl velmi neoblíbený profesor matematiky Grosskopf, že do mě vrazil, já spadl na zem a Rudan se při tom hromovým hlasem smál. Čímž bohužel utvrdil věčně opilého profesora matematiky, že řekl něco opravdu vtipného.

Když jsme v rýsovně rýsovali nějaké výkresy, jeho zvolání „Postřeh!“ znamenalo, že letí vzduchem lahvička s tuší, tehdy skleněná. Přes velká rýsovací prkna nikdo neviděl, odkud nebezpečí přichází.

„Rýsovací pomůcky používají jen malověrní!“ to znamenalo, že křivítka a různé jiné rýsovací pomůcky mi vyhazoval otevřeným oknem ven na ulici. Pak jsme museli oba rýsovat podle ruky. A tak naše výkresy kolovaly mezi vyučujícími profesory jako rarita. Výpočty byly v pořádku, konstrukce také, ale rysy byly neuvěřitelné čmáranice. Když to k něčemu mělo vypadat, tak podle našich návrhů to narýsovaly holky z naší třídy. Za odměnu nám nosil Rudan z domova čerstvé bramborové placky, které pekla jeho skvělá maminka Boženka. On bydlel v Dlouhé ulici, což bylo za rohem. V hodinách profesora Doležala, které jsme trávili vyhozeni na chodbě, jsme se odebírali pravidelně k Baudisům na něco dobrého. V přízemí jejich domu byla chemická čistírna a celý starobylý dům smrděl chemikáliemi. Ale paní Baudisová pro nás měla vždycky něco na zub.

Rudanova promoce

Když byly v Praze uspořádány první halové atletické hry, předchůdce atletického mistrovství světa, šli jsme tam celá třída fandit jako jeden muž. Obvykle poklidná atmosféra atletických soutěží se změnila na „fotbalový kotel“ včetně trumpet a plakátů, které vyrobil Jirka Bergman. Takový rachot nezažila hala ani při hokeji. Zmatení atleti netušili, proč je hrobové ticho, když se ve skokanském sektoru nic nedělo. Zato když se Rudan rozbíhal, nastalo peklo! Jakýsi zapráskaný Švéd Johannson ho přeskočil! Rudan byl druhý. Při vyhlašování vítězů jsme málem přišli o hlasivky.

Každým rokem jsme chodili se školou na preventivní prohlídky k MUDr. Máchovi. Mimo jiné jsme museli odevzdávat moč. Přinesli jsem spolu plnou litrovku od vína - s nápisem „Čech a Baudis“. Doktor si na nás samozřejmě stěžoval u vedení školy. Pikantní na celé věci bylo, že MUDr. Mácha byl lékařem atletické reprezentace, takže dobře věděl, co Rudan dokáže.

Ve škole si na mě zasedl major Kuchler, šílený učitel tělocviku. Malinkatý bývalý lampasák, který soutěžil s učitelem tělocviku Balounem, který také měl rozcvičky v radiu, kdo vymyslí větší blbost. A tak jsme museli v trenýrkách běhat po Václaváku, po jedné straně průmyslovka z Panské, na druhé straně my, chudáci z Masné. Pak si naštěstí policajti stěžovali, že zdržujeme dopravu, a tak jsme se přemístili na Letnou. Tam jsme plnili různé atletické disciplíny, mimo jiné jsme běhali jeden kilometr. Já a uběhnout jeden kilometr, to je blbost! Rudan nemusel cvičit s námi, a tak čekal za jedním ze stanů cirkusu Bush, který tam tehdy byl. Běh vypadal následovně: na výstřel vyběhly dvě třídy, pak dlouho nic a potom já. Zaběhli jsme za cirkusový zvěřinec a zpoza něj jsem vyběhl jako první já, pak dlouho nic a nakonec ti nejlepší, kteří se ještě v cíli svíjeli smíchy. Za stanem mě totiž čekající Rudan chytil v pase a tlačil mě před sebou, já jenom kmital nožkama, abych neupadl, a tak jsme všechny předběhli. Abych udržel balanc, tak jsem běžel v záklonu, což je postoj při běhu velmi netradiční!

Zavinil jsem, bohužel, jeho sportovní konec. Chodil s námi hrát vodní polo. Jednou ho někdo nešťastně chytil za nohu a on, aby se mu vyškubl, zabral a natrhl si vazy. Bylo to před olympiádou v Mnichově, kam pro zranění nejel. Škoda, moc nás to mrzelo.

V článku v Lidovkách bylo, že byl malý. Nevím, jestli je 1,90 m malý člověk. Že byl nejtěžším skokanem, je pravda, vážil metrák a všechno rval silou.Pak měl problémy s koleny.

Po škole jsem psal do ABC, kde dělal šéfredaktora. Tam byla velmi oblíbená scénka: vešel jsem do redakce a pozdravil jsem. Odněkud se vynořil Rudan a začal strašně řvát: „Vhoďte toho pisálka, vhoďte toho zmetka!“ a při tom po mně házel papírové koule. Když před užaslou redakcí došel až ke mně, vzal mne kolem ramen a povídá: „Tak co jsi mi přinesl? To víš musím udělat trochu divadlo, aby viděli, jak jsem zlej!“

Když jsem byl v Itálii na dovolené, volala mi Jitka Koubová, naše společná spolužačka a kamarádka, že je Rudan mrtvý. Že ho zabila nějaká baba autem. Nemají se používat vulgarismy, ale když vám nejlepšího kamaráda zabije paní podnikatelová teréňákem, protože nedá přednost, tak se o ní slušně nedá mluvit. Nevím, čí byla kamarádka, ale dostala za tuto vraždu jen podmínku!

Ztratil jsem skvělého kamaráda a dodnes na něj myslím, byl to člověk s velkým srdcem a správný cvok! Čest jeho památce!