Smutná zpráva oznamující úmrtí Neila Armstronga, prvního člověka, který stanul na jiném vesmírném tělese, ve mně vyvolala několik vzpomínek na tu dobu. Byla to doba začínajícího temna našich soudobých dějin. Byl to naštěstí teprve začátek, takže ještě komunisti neutahovali tak fest šrouby a na rozdíl od dalších letů projektu Apollo jsme tento mohli sledovat v přímém přenosu.

Celý národ seděl v noci, nebo spíš nad ránem, u televizí a čekal, až se první pozemšťan dotkne nohou měsíčního povrchu. Černobílé obrazovky - barevná televize u nás neexistovala - ukazovaly nohu lunárního modulu a měsíční povrch. Seděl jsem u tety před televizí a držel jsem "vartu" s tím, že až se něco bude dít, tak všechny vzbudím. Byla to jediná televize u nás v domě! Při několikahodinovém stejném záběru by normálně člověk usnul, ale pánové ze Space clubu Kolář, Dvořák a Vítek měli tak zajímavý komentář k Apollu, že jsem na spaní ani nepomyslel. Doufám, že jsem na někoho nezapomněl. Už ta hlava není, co byla. Připadalo mi, že přinejmenším museli být v USA, když se projekt Apollo rodil, protože znali každý detail. Znali kapacitu počítačů, systém řízení celého soulodí, prostě úplně všechno a ještě o tom uměli neuvěřitelně poutavě vyprávět. Dodnes před nimi smekám a jejich psané reportáže v časopise Letectví a kosmonautika se na rozdíl od jiných dají číst i dnes!

Seděl jsem u tety na gauči a koukal na ten zázrak: noha plavidla vyrobeného na Zemi stojí na Měsíci! Při tom jsem poslouchal, že ruská Luna, kterou většina považovala za ruský lunární modul, se o Měsíc rozříštila. Hurá! Konečně Rusáci utřou nos! Američani jsou první! Kolem Prahy stály ruské tanky, začalo "dočasno", převálcovat národ, který se nebrání, vojenskou silou, to jim jde, ale přistát na Měsíci, to už chce fištrón!

S napětím jsem sledoval, jak se kosmounauti připravují k okamžitému opuštění Měsíce, a doufal jsem, že k tomu nedojde. Naštěstí všechny kontroly dopadly dobře, a tak se mohli připravovat na výstup z modulu. Komentátoři nás informovali, jak se do lunárního skafandru oblékají, jak je uvnitř velmi málo místa a jak je to obtížné. říkal jsem si: "No jo, no jo, jasně." Netušil jsem na rozdíl od nich, jak ten modul uvnitř vypadá. Když jsem o mnoho let později díky kamarádovi, který pracuje v National Air and Space Muzeu ve Washingtonu, vlezl do skutečného lunárního modulu, nepochopil jsem, jak se tam mohli dva dospělí chlapi vejít a k tomu ještě se do čehokoliv obléci. Já jsem měl na sobě jen triko a džíny a připadal jsem si jak v telefoní budce. Byl to nepoužitý modul, který připravovali na výstavu o projektu Apollo. Také jsem přemýšlel, jak mohli odpočívat na krytu startovacího motoru, já bych si tam mohl lehnout leda tak s koleny u brady a už by se tam nikdo jiný nevešel…

Ve vstupní hale muzea je vystaven návratový modul Apolla 11. Je celý ohořelý po průletu atmosférou. Má otevřený vstupní otvor a je osvětlený. Také tento kuželovitý objekt je uvnitř velmi malý. Jak se tam, sakra, mohli vejít? Když jsem na jedné přednášce o kosmonautice viděl živého Mika Collinse, který měl ten smutný úděl, že na Měsíc nikdy nevkročil a čekal na své druhy na oběžné dráze, začal jsem chápat. Pan Collins je velmi malý (cca 160 cm) a drobný. Žádný Pupkin Mamutěnko by se na Měsíc nedostal!

"Otevírám dveře lunárního modulu a chystám se k sestupu na povrch Měsíce." "Sestup povolen!" "Mamí, teto, ségra, pojďte sem všichni, už lezou ven, rychle, vstávejte! Už to začalo!" Náš dům ožil, po dřevěných schodech haly se ozval dupot a rodina v županech se sesedla kolem televize. Bylo kolem čtvrté hodiny ráno. Po šestihodinovém monotonním záběru nohy modulu se začalo něco dít. Má moudrá teta připravila na takovou příležitost láhev Bohémky, přinesla skleničky a orosenou láhev: "Na, Honzo, otevři to, at´ můžeme těm klukům připít!" Neil Armstrong začal rozvážně sestupovat po žebřílu na povrch Měsíce. "Dávej bacha, hochu, ať se ti nic nestane, opatrně!" Když seskočil z poslední příčky žebříku a řekl onu památnou větu o malém kroku pro člověka, ale obrovském skoku pro lidstvo, "Its one small step for man, one giant leap for mankind!", začali jsme jásat a já nalil šáňo. Má maminka dojetím plakala a pronesla také památný výrok, který se sice nikde necituje, ale já si ho budu pamatovat do smrti: "A teď si můžou Rusáci klidně prdnout na bubasa!"

A to byl poslední záblesk svobody. Pak už byla jen šeď a tma. Pánové Armstrong, Alldrin a Collins pro mne znamenají víc, než jen hrdiny, kteří byli první.

Přání Armstrongovy rodiny, aby lidé vzdali hold Neilovi pohledem na Měsíc, kde jeho duše odpočívá v pokoji, jsem v neděli splnil.