Začíná jaro, oteplilo se. Takové počasí vytáhne kutily ven na zahrady, zahrádky. Na chaty, chatky a domy. A noviny se začínají plnit zprávami, jak se ti dovedové dokáží pomlátit a zmrzačit. V zimě je nahrazují myslivci, kteří se dokáží v rámci svatého nadšení pro myslivost postřílet mezi sebou, ba co hůř, dokáží občas zastřelit i nějakou bábu s chroštím, protože se domnívají, že to bylo divoké prase. Žil jsem poměrně dost dlouho v rodině vášnivého myslivce, že bych o tom mohl vyprávět. Když mě má tehdejší žena představila svému otci, mému budoucímu tchánovi, který mi podal ruku jako když se lidi drží v tramvaji (měl metr šedesát) a řekl: "To nám pomáhej pánbůh!", pak mně řekl, že mi dá adresu pražského krámu, abych si mohl koupit myslivecké oblečení a hlavně zelený tralalák, v kterém chodil i spát. "Jsem předseda sdružení, takže si uděláš u nás zkoušky a flintu ti budu půjčovat!" "To asi neklapne, nechci být myslivcem, mě to nebaví." "Hele, Pražáku, na to jsem se tě neptal, koukej si to koupit, ať nám neděláš ostudu, každý je tady ve sdružení, tak budeš taky a basta." Byl jsem jen na jednom jediném honu a co se tam dělo, mě vyléčilo z jakéhokoliv kladného vztahu k myslivcům a k myslivosti. Nabyl jsem přesvědčení, že to, že se jich tak málo postřílí, je jenom ohromným štěstím. Když šlo o to zavézt krmelce, tak všichni ti zelení tajtrlíci seděli v hospodě, zatímco já vzal synka, naložili jsme sáňky jablky, ovsem a solí a udělali jsme si procházku po zimním lese.

Ale vraťme se ke kutilům. Měl jsem v práci kolegu, který se neustále prsil, co všechno už přestavěl a jak musí "hodit barák do štoku", aby měli mladí kde bydlet. Pro neznalé, hodit barák do štoku znamená zvednout krov a přistavět patro. Aby to mohl udělat, musel starý krov rozebrat. Dělal to sám, jeho syn s ním nebydlel a ani v budoucnu s ním nechtěl bydlet, tak mu nepomohl. A Karel nám vyprávěl, jak spouštěl hlavní trám "vazák" ze střechy dolů: "No to se ví, že jsem měl rukavice, abych si nezadřel třísku, jenže na konci toho těžkého trámu byl hřebík a ten mě chytil za ty rukavice a trám mě vyhodil ze střechy, naštěstí jsem dopadl na kyprý písek a teď mě bolí celý člověk, přeci jenom je to vejška!"

Když Karel natíral okapy, tak mu podjel žebřík. Ještě se ale stačil chytit toho natřeného okapu, takže visel za ruce ve výšce prvního patra. Volal o pomoc, jeho žena vyběhla ven před dům, ale protože visel nad dveřmi do domu, tak ho neviděla. Takže jenom zabručela, že už má těch jeho blbejch vtipů dost, a šla si po svém. Karla už opouštěly síly, ale naštěstí šel kolem jejich soused a viděl, co se stalo, a tak rychle přistavil žebřík a zachánil mu život. To byl případ jednoho kutila, co přestavoval dům.

Když jsme jednou dostali s mou sestrou za úkol vymalovat pokoj, sestra se do toho pustila s vervou tehdy jí vlastní. "Ty vymaluješ strop a já vymaluji spodek, kam dosáhnu." Na vymalování stropu byly důležitým nástrojem štafle. Měli jsme tehdy staré, velmi rozvrzané. Viklaly se všemi směry a já ani jako kluk také nevážil třicet kilo. "Brácha, musíš se naučit chodit na štaflích, když to dokázal ten věčně vožralej vůl, co nám tady maloval, dokážeš to taky!" Dal jsem si kbelík s barvou na štafle a snažil jsem se na nich chodit. Trochu mi to šlo, ale jenom trochu. Když jsem byl u okna, štafle se naklonily a já se, abych nevypadl ven, chytil rámu. Jenže kbelík s barvou pokračoval v letu z okna. Nikdy bych neřekl, jakou spoušť dokáže udělat tato věc při pádu z prvního patra! Zrovna v tu chvíli odcházel můj milovaný strýc na nějakou důležitou schůzku a měl tmavý oblek. Jak kýbl dopadl dnem na beton schodů, barva se vydala opačným směrem a strýcův bezvadný oblek se změnil z černého na bílý. Jak jsem se tak držel toho rámu okna jako opice, ještě jsem zaslechl "Do prdele!" a zahlédl jsem, jak strýc běží po schodech k nám nahoru, zanechávaje za sebou bílé stopy. Slezl jsem s okna a očekával návštěvu. Strýc rozrazil dveře a mě nenapadlo nic blbějšího, než říct: "A vtom tam přicházím já, celý v bílým!" Normálního člověka by to vytočilo do ruda, ale strýc mě miloval, tak tam stál v těch dveřích, s obličejem bílým jako mim Fialka, kapala z něj barva a jenom tiše pronesl: "Víš, jak jsem se ty vole lekl? Vykašli se na to a pojď si dát se mnou panáka, já už také nikam nepůjdu. Cos jsi blbnul, dyť jsi mohl vypadnout!" Malbyt z omítky jsme jakž-takž smyli, ale finálně to překryla až omítka nová.

Ač to zní neuvěřitelně, i rybářský sport skrývá nebezpečí. Jezdili jsme na Orlík, když jsme měli v práci dlouhé volno. Toť se ví, že jsme u ryb neseděli na sucho. A tak se stávala neuvěřitelná dobrodružství. Já jsem na tyto výpravy jezdil jako kuchař, ryby lovit neumím. Jednou Fricek nahazoval a jak měl napřažíno, zasekl háček Brblemu za nos. Ten začal ječet bolestí. Přišli za mnou do tábora, jestli jsem ještě nepil, abych je odvezl k doktorovi, protože jim háček nešel vyndat. Nějak je nenapadlo vlasec přestřihnout, a tak šel Fricek a na udici měl Brbleho. Sedli jsme si do mé volhy a jeli k nejbližšímu doktorovi. Napochodovali jsme do čekárny, Fricek udici přes rameno, za ním huhňající "ulovený" Brble. Čekárna byla plná lidí, kteří na nás "trochu" udiveně koukali. Vyšla sestra a já jí řekl, že tady máme úraz. Doktor vykoukl z ordinace a když viděl sousoší rybáře a jeho ryby, řekl jenom: "Ježíši marjá, co jste to za pitomce, pojďte dál!" V ordinaci nám dal záludnou otázku, proč jsme nepřeřízli vlasec, a Fricek povídá: "Víte, kolik stojí? Já jsem si zprvu myslel, že mám zlatou rybku, když tak plynně nadává, že mně splní tři přání. Třeba je splní vám, pane doktore." "Já mám jenom jedno jediné, abyste odtud vypadli!" řekl, vyndal háček Brblemu z nosu a vyhodil nás.

Takže jak vidíte, všude na nás číhá nebezpečí. Dejte si pozor, přátelé!