K dnešní neveselé úvaze mne přivedla návštěva mé dávné spolužačky a kamarádky Jitky. Jitka je tím motorem, který organizuje třídní srazy a je ve spojení se všemi dosud žijícími spolužáky z letecké průmyslovky. Protože organizujeme další setkání maturantů, tentokrát po 43 letech, probírali jsme seznam. Tam jsem narazil na jméno, které mi připomnělo dobu dávnou a pěkně hnusnou, takže jsem raději na většinu věcí zapomněl.

Jarda, takový nenápadný a tichý kluk to byl. Když se naše třídní Blanička ptala v rámci jakéhosi dotazníku, co dělají naši rodiče, Jarda vstal a řekl: "Jsou státní zaměstnanci." "No dobře, ale co dělají?" "To vám nemohu říct, to je tajné," řekl a zvedl se z lavice a šel jí něco pošeptat do ucha. Blanička nelenila a protože nás měla ráda, při nejbližším setkání zdravého jádra třídy (tj.j. těch, co se zásadně neodříkali alkoholu), nám řekla: "Dejte si majzla na Jardu, oba jeho rodiče jsou fízlové, hlavně ty, Honzo, si dej bacha, kolikrát ani nevíš, co říkáš!" Psal se rok 1967 a začaly pukat ledy, my jsme nosili dlouhé vlasy, někteří kantoři, jako třeba matykář, nás za to nenáviděli a nějaký fízl nám rozhodně nemohl bránit v rozletu. Jarda se ostatně s námi stejně nekamarádil. Netušili jsme, že má velmi dobře vyvinutý sluch a sloní paměť. Moje maminka musela už poněkolikáté do školy, protože matykář prohlásil, že mám vlasy jako naondulovaná kobyla a že mě nebude zkoušet, když nepřijdu do třídy slušně ostříhán. Kvalitu vlasů jsem zdědil po mamince, a tak se šla předvést, že vlnité vlasy mám po ní a že se rozhodně nekulmuji.

Jak jsem napsal, Jarda měl neobyčejně vyvinutou paměť a ta nejspíš zabírala takovou mozkovou kapacitu, že ho ze školy ve třeťáku vyhodili, což nebylo zase až ta neobvyklé, začínalo nás ve třídě čtyřicet a k maturitě nás došlo osmnáct! O prázdninách v srpnu k nám vtrhli Rusáci a další loupeživé hordy a po prázdninách stály kolem školy tanky a celá budova byla od pokrokových soudruhů tak zaneřáděná, ža začátek školy byl posunut až na říjen. Jarda sešel z očí, sešel z mysli.

V roce 1977 jsem se vrátil do lůna Československých aerolinií. Začátkem let osmdesátých se najednou na našem pracovišti objevil Jarda a že bude dělat v naší partě. "Od kdy jsi letecký mechanik? Kde ses vyučil?" Zamrmlal cosi o Vodochodech, pak zase, že to udělal jako já a další spolužáci, že po maturitě nastoupil k ČSA a tam se dodatečně vyučil, což byl samozřejmě nesmysl, protože by ho tam musel někdo vidět, tehdy byla Ruzyně "letisko Tri Duby" a každý znal každého. Vzpomněl jsem si na varovná slova Blaničky a když mě Jarda začal dávat takové záludné otázky jako jestli bych mu mohl sehnat celé znění Charty, nebo, kdy půjdu na mejdan k Rychetským, že by šel se mnou, bylo jasno. "A co dělá Havel?" "Kterej, já znám dva, jeden dělá u nás pošťáka a druhej je holičem Pod Klamovkou," parafrázoval jsem Švejka. Nejsem rozhodně žádný hrdina a nikdy jsem se nepovažoval na rozdíl od národního pokladu za disidenta. Ale toto bylo opravdu silně průhledné.

V době, kdy na Startu měl nové auto jenom Pavel M., kterému ho koupil jeho tatínek, a ostatní měli různě sflikované škodovky, Jarda jezdil do práce zánovním mercedesem. Jak se snažil se mnou kamarádit, vozil mě autem domů, že má cestu kolem (ve skutečnosti bydlel v Dejvicích a já ve Vršovicích, to je přes celou Prahu). "Kdes sehnal toho mercedesa?" Tehdy ho měli v Praze strýček Jedlička, Gott a Havel. "To jsem koupil v autobazaru za třicet tisíc, to víš, takové auto dnes nikdo nechce!" "Hele, až tam budou mít zase něco takového neprodejného, já bych si to koupil." "Není problém, stačí říct."

Jednoho dne Jarda přišel do práce a když jsme byli sami, řekl, že letí do New Yorku a že ví, že tam mám kamaráda Michala a jestli mu nechci něco po něm poslat, že by mu to vzal. "Jak to víš, že mám kamaráda v New Yorku?" "Vždyť o tom tady pořád mluvíš." "To není pravda, nikomu jsem tady o tom nic neříkal. A jak víš, kde bydlím? Když jsme chodili spolu do třídy, tak jsem bydlel na Smíchově? Nic nikomu nebudu posílat, děkuji."

Na druhý den Jarda nepřišel do práce a už se nikdy neobjevil. Mistr se mě ptal, jestli nevím, kam se poděl můj spolužák, řekl jsem mu po pravdě, že odletěl služebně do USA. "Služebně, to bych snad musel o tom něco vědět, ne?" "Tady měl jenom souběžák, pane Peška, on jezaměstnaný úplně jinde!"

A tak na mnoho let Jarda zmizel z mého života. Po revoluci jsem se dozvěděl, že měl krycí jméno Šikula a že měl dokonce nějakou hodnost, stejně jako jeho rodiče. Vzpomněl jsem si, jak ještě za bolševika se psalo o tom, že nějaký důstojník StB spronevěřil státní prostředky a že ho za to zavřeli. To už musela být velká rána do eráru, když o tom psaly i tehdejší noviny…

Jednou jsem ho v Globusu potkal. "Nazdar, Honzo, jak žiješ? Slyšel jsem, že sbíráš staré ameriky. Mám nějaké po bráchovi, nechceš se na ně přijet podívat? Vy máte chalupu na Kosti, že jo? Já mám chalupu kousek odtud v Dobšíně, tak zajeď na kafe, dáme řeč." Tak to už je sakra moc náhod, kousek od Zuzaniný chalupy má někdo sbírku amerik, vi, že jsem rozvedený a že Zuzana má chalupu na Kosti! Inu, v určitých povoláních se výpověď nedává...

Dlouho jsme se nemohli sejít: "Příští týden tam budu, přijeď!" "Hele, sorry, mám chřipku, jsem v posteli, ale dvacátého tam jsem určitě." Takhle se to táhlo asi půl roku, až jsem se na to vykašlal. Rok na to jsem se známými slavil na Kosti narozeniny a po obědě si šli všichni lehnout. Já si řekl, že zajedu do Dobšína a zeptám se v hospodě, jestli tam neznají nějaké D. Když jsem seděl v autě, ještě jsem Jardovi zavolal: "Jo, klidně přijeď, jsme tady!" A tak jsem tam přijel. Dvě roubenky a jeden bungalov se krčily v trávě a z aut byly vidět jenom střechy. Vše obehnáno dvojitým plotem s ostnatým drátem nahoře, jako nějaký kriminál. "Pojď dál, já to tady musím posekat, je to džungle, k těm autům se nějak dostaneme. V trávě byla různě zchátralá auta nevalné ceny a v garážích to vypadalo, jako že se někdo píchnul o vřetánko: auta na heverech, kolem nářadí, vše pod vrstvou prachu. Jako by se najednou zastavil čas. "Bráchu jsme tady našli mrtvého, naši zemřeli chvíli před ním a já nevím, co s tím, tak si vyber." Měl jsem tam tísnivý pocit, z vědomostí toho člověka o mé osobě šel strach. Nakonec jsem si jedno auto od něj koupil, protože to byla rarita, ten zbytek tam hnije v trávě dodnes

A Jarda? Poslední zprávy o něm jsou, že si užívá zasloužený důchod na Floridě. Neměli jste také kolem sebe někoho úplně nenápadného, co o vás ví všechno?