21. srpen 1968 pro většinu z nás byl šok. Cloumala s námi bezmoc. Po Praze se roztahovali drbani, kteří se sice neuměli umýt a nevěděli, co je splachovací záchod, ale měli kvéry a náboje a neváhali je použít. Než se stáhli v září do lesů, tak se v noci ozývala střelba, protože to považovali za vrcholnou zábavu. Mně bylo jasné, že bych v životě s nikým z nich nepromluvil.

Pak jim komouši věnovali oblast kolem Mladé Boleslavi, odkud vystěhovali naše lidi a přestěhovali naše vojáky, a drbani se nastěhovali do našich kasáren na dobu dočasnou. Tradovalo se, že jednotkou dočasnosti je jeden furt.

Měli jsme Rusáky (všech sovětských národností) kolem školy v Masné ulici, a tak jsme nezačali školu prvního září, ale později. Scházeli jsme se se spolužáky u nás na zahradě, kde jsme donekonečna rozebírali, co bude dál. Nevěřili jsme, že to tak Západ nechá, že se přeci musí něco stát. Není možné, aby přeci jeden stát vtrhnul na území druhého uprostřed Evropy a nic se nestalo! Opravdu se nic nestalo, vykašlali se na nás jako obvykle. Jednak měli sami dost práce se svými studenty, kdy KGB vyvolala studentské bouře, protože studenti věří bláhově v ideály a nezkoumají, kdo je vlastně hlásá (proto také tady tak úspěšně působí spolek „Ne základnám“, který nejspíš řídí ta samá organizace). A potom naše komunistická vláda vlastně ex post podepsala legalizaci okupace.

Jednou jsem zůstal doma se spolužačkou Míšou nějak déle a ostatní už šli domů, ale já jsem s ní stále cosi řešil. Pak jsem ji šel doprovodit přes park Klamovka na tramvaj na Plzeňskou. Když jsme přišli k parku, na Pobělohorské stál tank vedle tanku až snad na Strahov. Všechny tanky měly nastartované motory a neuvěřitelně smrděly. Když jsme chtěli přejít, tank, který jsme chtěli obejít, popojel a cestu nám uzavřel. Byla v nás malá duše. Chtěli jsme ho obejít z druhé strany a tank, co stál za ním, popojel. Ti idioti se tím náramně bavili.

„Musíme se vrátit, tak zavoláš domů a přespíš u nás, nic jiného se nedá dělat.“ Otočili jsme se a šli zpátky domů. Máma samozřejmě souhlasila, měla z Rusáků panickou hrůzu. Seděli jsme na zahradě a povídali si. Míša, jak byla vystrašená, tak se celá třásla a tiskla se ke mně. Ona měla třicet kilo i se železnou postelí a měřila metr šedesát, já měl metrák a mám metr devadesát, a tak jsem snadno získal pocit ochránce „vdov a sirotků“. Míša se ke mně tiskla víc a víc a krásně voněla. Byla tma a tanky rachotily kolkolem. Byl to zvláštní druh poetiky, ale důkaz, že láska může vzkvést i mezi bodáky a tankovými pásy. Nakonec jsme spolu skončili na louce na zahradě a bylo to krásné. Zůstali jsme ležet na trávě až do rozednění, kdy už nám začala být zima.

Jestli se dá vůbec něco kladně hodnotit na okupaci, tak v mém případě to bylo, že Míša se do mě konečně zamilovala, i když jsem se o to snažil od prvního járu a teprve ve čtvrťáku se mi to povedlo! Bohužel její zájem o mě ochladl stejně rychle, jako začal.

Nastoupili jsme do školy a všechno a všichni byli jiní. Učitelé i žáci se cítili zaskočeni. Kolem školy se pořád motali Rusáci. Měli velitelství na Haštalském náměstí v hotelu Haštal a to bylo za rohem. Donekonečna jsme s naším třídním ing Krajinou rozebírali, co se vlastně stalo. Tehdy nám pan profesor sdělil svou životní zkušenost: „Nikdy nevěřte komunistům!“ My jsme si bláhově mysleli, že přeci Dubček a ostatní „muži jara“ jsou jiní. Ale omyl, byli stejní. Když Dubček podepsal Moskevský protokol, stal se přeci zrádcem. To jsme pochopili až později. To jsme pochopili, když jsme v prvním výročí okupace byli masakrováni policajty naprosto beztrestně, protože soudruh Dubček podepsal „pendrekový zákon“, který taková zvěrstva dovoloval. My nosili plakáty se jmény našich „hrdinů“ a volali jejich jména a oni nás klidně nechali masakrovat tlupou zdivočelých zamindrákovaných kreténů. Pomalu jsme začali chápat.

Naše bývalá třídní profesorka Holá, která nás učila češtinu, s námi rozebírala odkazy na ruskou imperiální rozpínavost v ruské literatuře. Probírali jsme Čechova, Dostojevského, Tolstého. „Vzpomeňte si, kolik set let se v Rusku chlastá! Ten národ je alkoholem zdevastován po několik generací! Ruská chandra, nicnedělání a odevzdanost, to je tématem ruských klasiků po několik století. My jsme také jako národ pěkná sebranka, ale alespoň občas se snažíme to změnit.“

Na ruštinu jsme měli babu, kterou jsme nemilovali a kterou jsme dostali po obecně oblíbené ruštinářce Neumannové, která nás učila i moderní literaturu jako Solženicina a podobně. Té babě jsme říkali „Zinočka“ nebo „Zinajda“. Byla to zarytá komunistka a co strana činila, dobře činila. Nás, co jsme měli dlouhé vlasy, upřímně nenáviděla, neb v nás viděla posly amerického imperialismu. Ta vešla prvně po začátku roku do třídy se slovy, že to je dobře, že nás Sověti osvobodil, že nastolí opět pořádek. No, a kolega Baudis, reprezentant a rekordman ve skoku do výšky, který měl ukrutnou sílu, ji vzal za ramena a vyhodil ze třídy. V té době ještě Sokolík, ředitel školy, netušil, kam se to zvrtne, tak se kupodivu postavil za nás a domluvil jí, ať nás zbytečně neprovokuje. Bylo to ovšem poprvé a naposledy. Potom, jak začaly poměry přituhovat, stanul opět na pevných základech marxismu-leninismu…

Když jsme na jaře porazili Rusáky v hokeji, táhli jsme Prahou a hulákali „Neměli tam tanky, dostávali branky!“, až jsme došli na Václavák. Samozřejmě jsme netušili, že StB tam zorganizovala provokaci, vydrancování kanceláře letecké společnosti Aeroflot. Nám bylo devatenáct a nikoho z nás nenapadlo, jak je možné, že se před touto kanceláří najednou objevily naprosto nesmyslné hromádky dlažebních kostek, i když se široko daleko nic nedláždilo. Nemám rád ničení a i když Rusy upřímně nenávidím, nikdy by mě nenapadalo ničit jejich kancelář. Ale stalo se. A když někdo z kanceláře vyhodil velký model letadla AN 10, snažil jsem se k němu dostat, než bude po něm, protože to bylo letadlo a letadla já miluji. Bohužel se mi to nepovedlo, a tak jsem alespoň posbíral na dláždění Václaváku trosky tohoto modelu. Byla to velká škoda, to letadlo za nic nemohlo.

Druhý den moji spolužáci chodili po škole a měnili visačky na kufry: jeden Samarkand za dvě Moskvy, čím větší zadel, tím větší měla cenu.

My jsme se připravovali na maturitu v dusné atmosféře prvního roku okupace. Mezi profesorským sborem docházelo k velkým změnám. Musím říci, že velká část se více přimkla k nám žákům a až do maturity v červnu poměrně tolerovali naše výstřelky způsobené naší pubertou a také tím, co se stalo. Maturita byla neuvěřitelná. Maturoval jsem z ruštiny, přestože jsem léta procházel školu s tím, že jsem mluvil česky s ruským přízvukem a domníval jsem se, že tak je to správně. Má psaná azbuka vypadal spíš jako graf EKG než jako písmo a opravovat se to opravdu nedalo. Měl jsem právě onu „Carevnu“, jak jsme říkali profesorce Neumannové, protože byla sošná a vždy silně nalíčená. Ta nás spíš učila literaturu, než aby pilovala měkké a tvrdé znaky. A tak se stalo, že „Zinajda“ málem dostala infarkt, když jsem řekl, že chci maturovat z ruštiny. Měli jsme „technickou ruštinu“, kterou jsem také neuměl, samozřejmě. Když začal den D, maminky nás oblékli do obleků a kravat a moje maminka, téměř abstinent, řekla: „Až odmaturuješ, zavolej, mě nezajímá, jak jsi to udělal, ale jestli! Podívej, tady mám v lednici láhev „bohemky“ a tu celou vypiju a po zásluze se zmažu jak carský oficír, protože to bude znamenat, že už nebudu muset chodit do školy kvůli tvým průšvihům a diskutovat tam s tím smradlavým a nablblým Kvasničkou, vaším místoředitelem.“

Předsedu maturitní komise dělal profesor ing Novák, který byl machr přes letadla a válku strávil v Anglii, a protože byl kamarád s naším skvělým třídním, prof. Krajinou, tak s námi absolvoval i několik večírků a dokonce s námi byl i na školním výletu po leteckých továrnách. Byl to vynikající odborník a výtečný člověk. Měl to být nestranný kantor z jiné školy, to že nás všechny velmi dobře zná, pochopila komis až když bylo pozdě. Z ruštiny jsem dostal popis tryskového motoru. Tak jsem ho schematicky namaloval na tabuli a začal jsem: „Tuná vzduch vtěkájeť, tuná vytěkájeť a tuná je taká trubička a zděs mnogo koljesok (což jsem se domníval, že je správný výraz pro skříň náhonů).“ Komise se válela smíchy a prof.Novák konstatoval, že to snad stačilo. „Ale on nemluví rusky!“ štkala Zinajda. „Já mu docela dobře rozuměl, já bych to hodnotil ta na dvojku, co vy, kolegové?“ „Carevna“, která tam také seděla, si opatrně utírala slzy, aby si nerozmazala make up a povídá: „Já to vidím tak na jedna mínus až maximálně dvě. Má to invenci, byl to neotřelý způsob a zaujalo to!“ Letecká konstrukce, aerodynamika a technologie, to už byla jenom brnkačka, protože to mě bavilo, takže jsem to uměl. Blanička, naše předchozí třídní, nás skvěle vybavila na zkoušku z jazyka českého, protože literatuře rozuměla a měla nás ráda.

Maminka splnila, co slíbila, takže když jsem ji byl poprosit, jestli můžeme udělat maturitní večírek u nás na zahradě, jenom hučela, což jsem považoval za souhlas. Na večírku byli i naši vyučující, kdy Blanička říkala mé mámě: „Paní Čechová, z něj bude jednou spisovatel.“ Že se tak stane až po mé padesátce, to netušila…