V televizi je reklama na Fidorky (doufám, že jsem to nespletl). Není důležité, na co ta reklama je, ale co v ní je. Pohled z chodby domu, dveře se otevírají, dovnitř vklouzne paní v kabátě s vyhrnutým límcem a skrz dveře je vidět, že venku je vítr a prší. Paní rychle zavře dveře a šťastně se o ně opře a je ráda, že je doma. Ta dáma si pak sedne do křesla a rozbalí si onen oplatkový zázrak. Je v teple, je doma a sedí v křesle.

Měl jsem minulý týden noční a venku bylo věru hnusné počasí: silný vítr a déšť se sněhem, prostě leden. I když mám rád své povolání, někdy mám dojem, že to jsou sakra tvrdě vydělané peníze, a když je úplně nejhůř, tak mám dojem, že snad letadla ani nemám rád. Trvá to naštětsí jenom chvíli, ale je to tak! Když doléváte třeba olej do motoru a vítr vám vezme prázdnou plechovku, žene ji po ploše letiště a vy se za ní musíte vydat, tak proklínáte svět! Naštěstí mám mladé a hodné kolegy, kteří se mi napřed spravedlivě zasmějí, ale pak vyrazí a plechovku chytí se slovy: "Ekologie, to ti nic neříká, co? Takhle tady pohazovat plechovky od oleje!" Mezitím ovšem vítr vezme plechovku jim a mažou znovu.

Když po takové noční přijedu ráno domů a soukám se ze svého auta, vzpomenu si vždy na reklamu v úvodu tohoto vyprávění: otevřu dveře domova, rychle je za sebou zavřu, opřu se o ně a vydechnu blahem, že jsem konečně doma. Za dveřmi slyším, jak vítr honí listí, ale já jsem doma! Sundám si bundu a boty, uvařím korbel čaje, sednu si do ušáku a mám intenzivní pocit blaha. Přesně jako ta paní v té reklamě. Akorát tu Fidorku nemám, neb jsem tlustý. Mám dojem, že jsem jako motor auta když vychládá. Znáte takový ten zvuk, když vylezete z auta a motor, jak chladne, tiše praská? Tak takový dojem mám já. Určitě nepraskám, ale mám dojem, že to skoro slyším. To blaho! Nikam nemusím! Po čaji teplá sprcha a postel. Ten hnus zůstal za dveřmi! Tady mám teplo a stařičký ušák a čaj a postel!

Miluji tyto chvíle a vždy si je užiji. Ráno, po takové šílené noční sám doma! Než vypiji hektolitr povinného čaje, poslechnu si nějakou pěknou muziku a z křesla po dědečkovi pozoruji, jak venku svítá, jak vítr honí listí, do toho padá sníh, ale já jsem bezpečně v teple a v bezvětří. Lituji kolegy, kteří mě vystřídali a teď si to užívají "plnými doušky".

Starý ušák je fantastická věc. Mám hned dva. Zabírají v bytě spoustu místa, ale nevyměnil bych je za nic na světě. Kdo nemá doma toto zařízení, o mnoho přichází. Když sedím v dědově křesle a začnou se mi klížit oči, vidím před sebou dědu, jak vymýšlí nějakou další ptákovinu, kterou potěší sebe a svá vnoučátka a uvede do varu babičku. Děda hlásal zásadu: "Vždy ve střehu!" Někdy babička nebyla ve střehu a děda ji dostal. Říkal tomu šprťouchlata. "Táto, nevíš, kam jsem dala tu mouku, teď jsem jí tady měla?" Děda viděl, jak plechový zásobník s moukou leží z neznámého důvodu pod výlevkou v kuchyni a babička ho nevidí. Nenápadně ho zakopl do špajzu a s udiveným výrazem tvrdil, že mouku neviděl nejméně posledních pět let. "A byla ses podívat ve špajzu, Vlastičko?" "No to je hloupá otázka, kde bych to asi jinde hledala!" "Dost možná, že pro oči nevidíš, jestli tu mouku fakt potřebuješ, podívej se tam ještě jednou." A babička šla znovu do špajzu a tam zakopla o zásobník: "Kterej člověk to sem dal?" zařvala babička, která nikdy nepoužívala sprostá slova. Děda odcházel z kuchyně a spokojeně si popiskoval. Když babičku dohnal k šílenství a už to dokonce vypadalo, že by mohla i z babičky vypadnout nějaká sprostá slova, děda vyndal violu a bez naladění začal hrát babičce "do ouška", případně zpíval, což obojí mělo téměř smrtící účinek. Spokojený dědeček odešel do obývacího pokoje a tam nám začal loupat jablka a my jsme se ségrou leželi na jídelním stole a poslouchali jsme napjatě jeho vyprávění. Většinou tam s námi leželi také Jarda Vlček nebo přítel Šuba. Při loupání jablek se musí na stole ležet a ne sedět za ním! Za stolem se sedí, když se jí. Bylo jedno, jestli děda vyprávěl nějakou detektivku od Edgara Wallace nebo něco ze života. Vždy to bylo napínavé a strašidelné. Někdy to děda přehnal a ségra se bála tak, že se málem počůrala, a já s ní musel jít na záchod, aby ji tam nepřepadl nějaký agent tajné služby nebo nějaký pošuk, který se tady pohyboval, když dole v Třístoličné ulici byla cihelna, jejíž zbytky tam byly ještě v šedesátých létech.

To druhé křeslo je po tátovi, respektive po jeho otci. O něm nikdy náš táta nemluvil, ani když jsme se se ségrou ptali. "Není o čem vyprávět," odbyl nás. A maminka říkávala: "Raději se táty na nic neptejte!" A tak druhé křeslo, které má nejspíš ošklivou historii, jsem si přivlastnil a v něm si sním své sny. A protože jsem ho nechal vloni zrenovovat, všechno ošklivé z něj čalouník vyhodil, a tak je už jenom mé a mých snů.

A tak, když za sebou po strašném dni či noci zavřete doma dveře, užijte si teplo a pohodu, zasloužíte si to!