Vánoce jsou magické slovo, které asi nikoho nenechá v klidu. Někdo nadává a říká, ať je to už za námi, někdo tvrdí, že se ho to netýká, a jsou i tací, jako jsem já, kteří se na Vánoce těší. Ano, od dětství se na Vánoce těším. Dnes mi samozřejmě nejde o dárky, ale rád svátky chystám. V rámci svátků dokonce i umyji okna a vyluxuji. Co se týká oken, dost dobře nechápu, jak jejich mytí souvisí s oslavou katolických svátků: "Musím umýt okna na Vánoce, musím umýt okna na Velikonoce, atd." Jak to dělají bezvěrci, ti ďaurové nevěřící? Já to řeším tak, že okna myji, když usoudím, že je venku jasno, a přesto je v místnosti šero. To mě napadne, že je cosi v nepořádku. Při té příležitosti také sundám záclony a vyperu je systémem "kýbl a zvon na odpad". Dám do kýblu záclonu, neleju vodu, dám saponát a nechám odpočívat. Po půlhodině začnu v kýblu gumovým zvonem stlačovat záclony a špína z nich vesele odchází, pak je vymáchám ve vaně, nechám odkapat a je hotovo. Tak jsem to dělal až do příchodu Zuzany. Ta mě tuto, prý drastickou, metodu zakázala a pere záclony v pračce. No, když ji to baví…

Každým rokem se dohadujeme s bratrancem Todorem, kdy budeme dělat vaječný koňak, vosí hnízda a rumové koule. Děláme je společně už léta a je to, jak bych tak řekl, společensko-pracovní záležitost. Letos se k nám připojil i můj synek Honza a kamarád Petr, známý odborník na bulharská vína. Bratrancova žena Dáša je mistr přes cukrářské výrobky, a tak má nad námi pedagogický dozor a práci organizuje. Taktéž je vlastníkem úžasného kuchyňského robota, který přežil komunismus a stále funguje, takže s výkřikem: "Nechme práci strojům!" strouhá, drtí a míchá v robotu vše potřebné. My s Todorem připravíme rum a když se pracuje u nás, tak připravím guláš a když se pracuje u něj, tak vyrobí chili con carne, což je jeho majstr štych. Střídáme se a každý rok uděláme nepořádek jinde.

Letos, jak jsem řekl, se naše skupina rozrostla. Honza si přinesl suroviny na koule a hnízda a rum na na vaječňák v igelitce a jako nejmladší člen skupiny byl samozřejmě pověřen úkolem: přines, podej, dojdi pro… Ani neprotestoval, kupodivu. Petr přinesl tentokrát bulharský cabernet savignon, abychom vyzkoušeli tuto marku, když monastýrskoje šukaňjě neuspělo. Na rozdíl od předchozího byl cabernet pitelný, i když poněkud sladší, přestože nálepka slibovala "polosuché". Ale, jak by řekl znalec, "vpili jsme se".

"Co budeme dělat jako první?" "No přeci koňak, ne?" "To jsem zvědavá, jak se vy čtyři směstnáte v naší miniaturní kuchyni!" "Neměj péči, matičko!" "Já ti dám matičku, synáčku!" Po této slovní výměně jsme se nacpali do kuchyně, Honza byl u sporáku jako vrchní míchač. Vzali jsme prádelňák, který na tento účel používáme, a začali jsme mísit. Petr nás neustále nabádal: "Hlavně tam nezapomeňte dát rum, aby to mohli i děti!" Náš "blendr" míchal vařečkou směs mléka a pudingu, zatímco my jsme ochutnávali jednotlivé šarže rumu, abychom zjistili, že se mohou vzájemně mísit, že se nesrazí. Každý přinesl totiž jiný tuzemák, a tak se to musí před smícháním vyzkoušovat - tak, jak jsem to viděl u Jamesonů v Dublinu. "A mě, milovanému synáčkovi nikdo nedá ochutnat?" volal můj synek od sporáku. "Kdo by se takovou dálku tahal se skleničkou, až na druhou stranu kuchyně, přijď si!" Dlužno podotknout, že kuchyně je dlouhá tři, možná čtyři metry, takže je to fakt dálka.

"Mám dojem, že je to akorát, ochutnejte!" hlásil náš blendr od sporáku a nalil do sklenky zkušební várku. "To je tak pro pátou třídu, Honzo, rychle to zřeď rumem, takhle by ses tláskal jenom mlíkem a vajíčkama, to musí mít švih!" Tak Honza dolil kapku rumu. "Já povídal zředit, ne poprášit, takhle je to jenom sladký blivajz, z toho bys jogurt "Veselý táta" neudělal, leda tak upatlaného tátu. Ukaž, já tam trochu neleju!" "Ukaž, dej košt! No, teď je to tak pro devátou třídu, kdybych tušil, že tvůj syn má takový záporný vztah k alkoholu, nikdy bych ho k míchání nepustil." Řekl Todor a dolil tam celou láhev. "No, co teď, pánové? Mám dojem, že jsme dosáhli mistrovského výsledku! Necháme to vychladnout, teď je to pravé! Pánové, domnívám se, že ukončení výroby vaječňáku by se mělo oslavit malým ohňostrojem, od loňského Silvestra mi zbylo něco rachejtlí." "To je jako když zvolí konkláve papeže, tak vypustí z komína bílý kouř, my máme rachejtle?" "Přesně tak!" Šli jsem před dům na zahradu, Todor odpálil rachejtli, my udělali "Jé" a šli jsme pokračovat v práci

Vrátili jsme se z kuchyně do pokoje, kde mezitím Dáša se Zuzanou připravily vše na vosí hnízda. To už máme secvičenou "manufakturu", kdy já dělám hnízda, Zuzana je plní a Dáša je zavírá piškotem. Šlo nám to jak po másle. Sice ze začátku se snášela na mou práci kritika, jako že tady jsem to udělal blbě, tady je to děravé a podobně, ale nakonec jsem se do toho po roce zase zapracoval. Vosí hnízda stála na tácech seřazená jak terrakotová armáda. "Mám dojem, že by to chtělo malinký oslavný pšoukaneček, že?" Todor už měl přichystanou další rachejtli. Byla opět nádherná!

Pak byla Honzovi svěřena výroba rumových koulí. Měl dojem,že když je bude dělat obří, že s tou patlárnou bude rychle hotový. Ale s tím u Dáši coby výstupní kontrolorky neuspěl. Nalil si další sklenku vína a začal dělat předpisovou velikost, sice brblal, ale dělal.

Před půlnocí byla závěrečná rachejtle. Petr se odporoučel se slovy, že netušil, jak je příprava vánoc tak náročná a že musí na vlak. Odnesl jsem výrobky do sklepa, aby v chladu ztuhly, a pak jsme se mohli oddat oslavě Zuzaniných narozenin, které mezitím nastaly…