Od kohokoliv jiného by mě to naštvalo, ale Venca je skvělý kamarád a člověk, který miluje legraci, a tak jsem si šel sednout na lavici vedle televize, nebo jsem „pánům mechanikům“ uvařil kávu. Při tom jsem se u fotbalu zásadně ptal kolikátá je to třetina, proč se tam motá ten pruhovaný a tak dále. A pak jsem si šel sednout na své místo, odkud jsem bezpečně na televizi neviděl. Když jsem se vrátil od letadla zařval jsem povinně: „Dynamo, Dynamo!“ To v letech osmdesátých vždy někdo řval na fotbalových stadionech, i když oddíl takového jména dávno neexistoval. Ten člověk měl tak hovězí hlas, že všechny přeřval. Bylo úplně jedno, kdo s kým hrál, ale ten člověk tam řval vždycky a když neřval, kolegové se strachovali jeho zdraví.

Venca se mnou už dvacet let nedělá, a tak musím řvát „Dynamo“ sám a mladí kluci netuší, co to je. Máme sice v práci magora, který je ochoten se koukat na jakýkoliv sport a nikdy se neopomene pochlubit, že jeho dcery jsou v tom nejlepší. Proto se asi nekouká na formuli jedna a obecně na motoristické sporty. Neznám jeho rodinu a je mi dost jedno, co jeho děti umí, ale bezpečně jsem ho vytáčel, když jsem mu televizi přepnul na nějakou americkou hovadinu a on se vrátil z plochy letiště a tam se dva dívali jeden druhému hluboce do očí, případně se tam detektiv brodil po kolena v hilsnách. A přitom tam dávali takovou skvělou a důležitou věc: záznam nějakého fotbalu z minulého týdne! Ten člověk mě upřímě nenávidí a jenom náš věkový rozdíl mu nedovolí mě vyhodit před naši odpočinkovou místnost. A mé oblíbené fandění Dynamu ho dokázalo rozpálit do běla. Naštěstí s ním již nepracuji. Moji současní kolegové mají televizi většinou vypnutou, jednak proto, že jsme stále u letadel, a potom tam není žádný sportovní fanatik.

Sport dokáže náš národ vytrhnout z letargie, do které je uvržen našimi politiky, kteří svými podvody a prasárnami většinu z nás natolik otrávili, že to prostě člověk vypouští. Pak je nějaký slavný hokej a náměstí jsou najednou plná fanoušků a vlajek a řve se: „Kdo neskáče, není Čech!“ Jsem Čech, ale mám bolavá kolena, tak neskáču. Naposledy mne vyhecoval hokej k vycházce městem v roce 1969 a tam to skončilo vymlácením kanceláře Aeroflotu na Václaváku. Na celé akci mě nejvíc naštvalo, že někdo z kanceláře vyhodil veliký model An-10 a než se model dostal ke mně, už byl na padrť.

Jak-42

Teď se stalo něco zvláštního - národ povstal v němém úžasu nad leteckou katastrofou, při které zahynuli naši hokejisté. Je velká škoda těch mladých kluků. Jejich jména mi nic neříkají, ale mladých lidí je škoda a talentovaných obzvlášť. Vím, že když jsem byl mladý, tak jsem si žádné nebezpečí nepřipouštěl, a protože miluji letadla, nikdy mě nenapadlo, že by se mi mohlo měco stát v letadle. Stejně tak i tito hokejisté. „To se může stát komukoliv, ale nám ne!“

V zemích bývalého Sovětského svazu se po jeho rozpadu zakládaly velmi živelně letecké společnosti a létalo se vším, co bylo ochotné vydržet ve vzduchu. Pamatuji si, jak v osmdesátých létech byla letiště v Rusku plná zaparkovaných letadel. Nikdo samozřejmě nevěděl, kolik toho mají nalétáno, konzervaci to žádnou nemělo, ale třeba by to letělo! A tak vytáhli dvaašdesátky a tupolevy, udělali zběžné prohlídky, doplnili palivo a olej a tradá! Přelepili nápis Aeroflot, pakliže ještě na trupu byl vidět, a vymysleli si nějakou registrační značku. Takhle od nás koupili bývalou vládní Tu-154B OK-LCP, která stála několik let na Starém letišti u zahradnictví. Přijeli pánové s kufrem peněz a platili cash(!), půjčili si od aerolinky hevery, aby vyzkoušeli podvozky a vyměnili kola. Náš dohlédací úřad odmítl toto letadlo pustit do vzduchu, ale pánové měli samolepky s jinou, jejich registrací, naše přelepili a jak se objevili, tak zmizeli i s letadlem.

Když začal počet fatálních nehod v Rusku nabývat hrozivých rozměrů, snažily se jejich úřady v leteckém provozu zavést jakýs takýs pořádek. Podařilo se jim ty nejřiklavější společnosti zrušit, ale všeobjímající nepořádek a korupce slaví zejména v tomto oboru úspěch. Některým společnostem se podařilo ještě z Ruska odletět a podnikat na Středním východě a v Africe. Tam jsou letiště lemována vraky bývalých letadel Aeroflotu.

Jak-42 s českým stevardem Pavolem Cisárikem

Situace v Rusku se trochu zlepšila, ale ne o mnoho. I velké společnosti, které létají na mezinárodních linkách, mají kolikrát velmi zajímavý přístup k údržbě a k předpisům. O tom, jak se přepravují na vnitrostátních linkách stojící cestující nebo živá zvířata v kabině cestujících, se vyprávějí zkazky. Většina ruských letadel není zrovna choulostivá na údržbu, takže toho dost vydrží.

Jak-42 je nepovedené letadlo od samého začátku. Prototyp havaroval. Předělali křídlo, letadlo opět havarovalo, navrhli zcela jiné křídlo. Tři různá křídla pro jedno letadlo? A to ještě měl tento Jak tři zcela odlišné podvozky. Kolik musel takový vývoj stát? Ani sériový stroj není žádný zázrak. Letěl jsem s jedním z prvních sériových Jaků, když ho Rusové nabízeli ČSA. Naštěstí naši tento paskvil po předchozích velmi špatných zkušenostech s jeho předchůdcem Jakem 40 odmítli. V době, kdy letadla měla běžně elektricky ovládané vstupní schody, u tohoto úžasného stroje musel vyběhnout mechanik ven a schody vytáhnout. Kontejnery pro zavazadla byly zcela jiné, než bylo ve světě zvykem, a v zavazadlových prostorách se neposouvaly elektricky, ale klikou, která se nasazovala z boku trupu! Půkulaté nýty na křídlech připomínaly spíš mostní konstrukci než letadlo. Jak-42D, který se nakonec přeci jenom vyráběl ve větší sérii, tyto vymoženosti již neměl. Nicméně byl podmotorovaný a na Kubě, kde je velké teplo a motor Jaka má problémy s výkonem, si několkrát usměvaví kubánští piloti šňupli mrkve, která roste za dráhou…

A tak si myslím, že naši sportovci, kteří dobrovolně létají v letadlech obskurních ruských společností, jsou zasloužilými členy „klubu bezdechého vzrušení“, aniž by to tušili, a nevím, jestli se vydělané peníze tomuto riziku vyrovnají.