V Košířích u Klamovky stály nízké domky, které někdy v šedesátých létech zbourali. Místo nich tam navezli kopec hlíny, udělali tam parkovou úpravu a položili mramorové schody. Na vrchol kopce dali základní kámen budoucího pomníku komunistické novinářky Jožky Jabůrkové, která žila v Košířích a zahynula v koncentračním táboře. Když měli dojem, že se navezená hlína patřičně slehla, nainstalovali bronzovou sochu Jožky v nadživotní velikosti. To, co vydržela městská kasa, nevydržel navezený svah. Po déletrvajícím dešti svah pod těžkou sochou ujel a socha si lehla na zem.

Přijel jsem tramvají a na stanici jsem koukal na skrumáž pod schody. Nevěděl jsem, co se děje. Byli tam policajti v uniformách i bez a všichni koukali nahoru na svah. Najednou mě to trklo: Jabůrková tam není! Bylo to v době, kdy se ještě sochy nekradly a nedávaly do sběru. Najednou se ke mně přitočila typická košířská bába a povídá: „To koukaj, pane, co? Zase se válí, to dělala celej život. Já jsem byla taky od řemesla, ale já nešla s každým, jako vona! Depak, pánbů se na to už nemoh koukat, že tu flundru tady slavěj, to jí měli vymodelovat v korzetu a v podvazkách, to byly skutečný montérky tý novinářky! Co, novinářka, kurva to byla, pane!“ Koukal jsem na tu babici se silným nánosem šminek a bylo mně jasné, že na rozdíl od plačící Gusty Fučíkové, profesionální vdovy, která tam také stála, tato paní ji skutečně znala.

S Jožkou Jabůrkovou jsem měl ještě jednou problém. Tedy, ani ne tak já, ale moji synovci. Mám dva synovce, které miluji. Dnes je jim oběma přes třicet, ale byly doby, kdy jsem s nimi psal domácí úkoly. Už nevím, který z nich dostal za úkol napsat něco o Jabůrkové. I dostal dost špatný nápad, že přišel za mnou, abych mu poradil: “Hele, tejdo Kuldo (tak si mě pojmenovali), kdo to byla Jožka Jabůrková? Máme to jako slohový úkol do školy.“ „Máš opravdu štěstí, že si za mnou přišel, Jožku mám zmáknutou. To byla dcera kanonýra Jabůrka, který se vyznamenal v bitvě u Hradce Královýho a je o té strašné řeži složená písnička, kterak tam lítaly koule prudce, až mu utrhly obě ruce, ale on u kanónu stál a furt jen ládo, ládo, ládoval. No a když už bylo po bitvě a on byl už úplný mrzák a přivezli ho na kárce domů, museli ho sundávat jeřábem, protože měl tolik vyznamenání, že byl strašně těžkej. Pak počal s Jabůrkovou dceru, který dali jméno Josefa, neboli Jožka. Ta psala básničky do Rozsévačky a mezi tím chodila s pány, kterým říkala kunčofti po kavárnách. No a protože bydlela na Plzeňský ulici, tak jí tady postavili pomník. Taky proto, že ji Němci, teda ti západní, popravili v koncentráku.“

Synovec si dělal poznámky a přesně podle mého vyprávění to napsal. Výsledek byl fatální, sestra, chudák, musela do školy, kde jí to rozlícená češtinářka ukazovala. Sestře bylo hned jasné, která bije, a když se vrátila domů, přiběhla celá běsná za mnou, co jí k tomu můžu říct. Mě nenapadla jiná odpověď, než ta, ať jí dokáže ta úča, že to tak nebylo!

Paní Kubišová mě asi nebude mít ráda, protože, to, co zde napíši, se týká jejích milovaných pejsků. Psi za své exkrementy nemohou, jsou to zvířata, ale jejich páníčkové jsou prasata. Všichni se sice dušují, že to po nich uklízí, ale potom nevím, kde se ty exkrementy berou, nejspíš padají z nebe. V naší ulici bydlela paní a ta měla vlčáka. Krásné zvíře. Ten čokl se pravidelně vydělal za našimi vrátky. Hovno jako cep, jak říká klasik. Jednou je má maminka přistihla. Protože spolu chodili do školy, máma na ni spustila: „Zdenko, prosím tě, to ten tvůj čokl nemůže jít naproti do stráně, to musí ausgerechnet sem, před naší branku? Tak to po něm alespoň ukliď, ne?“ „Prosím, tě, vždyť je to jenom od pejska, to se v přírodě střebá!“ Neuklidila to a odešla. Máma vzala lopatku a po psovi to uklidila, aby si to někdo nepřinesl na botě domů.

Moje chvíle přišla, když jsem si byl se synovci hrát na rybníčkách. Šli jsme domů a s Matýskem to začalo kroutit: „Tejdo, mě se strašně chce kakat, já musím, mě bolí bříško!“ Nosil jsem s sebou pro takové případy vždy roličku toaletního papíru, takže by to nebyl problém. Problém byl, že jsme již minuli rybníčky a byli jsme u nás v ulici. Ale co čert nechtěl, zrovna jsme míjeli branku té paní s vlčákem. „Matýsku, tady můžeš, opři se o branku a pískni to klidně tady.“ Když Matýsek vykonal svou potřebu, byl očištěn a papír jsem zahodil do popelnice. V tom se otevřelo okno a zmíněná paní se jala na nás ječet, jako kdyby hodlala přeřvat Niagarské vodopády: „No Honzo ty ses snad zbláznil, co to má znamenat, koukej to uklidit, ty prase!“ „Ale prosím vás, vždyť je to jenom od malého kluka, to se vstřebá!“ použil jsem její slova. Nelenila a naklusala k mé mamince, aby si postěžovala na to, co jsme udělali. Máma už věděla, co se stalo a považovala to za velmi dobré, a tak té paní vysvětlila, že chemicky nevidí žádný rozdíl mezi exkrementem malého kluka a velkého vlčáka. Faktem je, že od té doby chodil pejsek někam jinam. Na druhou stranu ovšem spousta jiných psů ho nahradila…

Psal jsem o školních úlohách. Jednou přišel starší synovec Ondra za mnou, že musí napsat něco o Mezinárodním dni dětí. „Jó hochu, tak to je vážná věc. Já ti řeknu, proč a odkdy se slaví. Je to přesně od prvního června devatenáct set padesát. Tehdá jsem se narodil. Bylo to ráno, vidím to jako by to bylo dnes. Bylo to v porodnici na Karlově, byla otevřená okna do zahrady, vítr si pohrával se záclonami, když tu do pokoje s rodičkami vešel soudruh president Gottwald. Taková vzácná návštěva! A vrchní sestra hned ukazovala novorozené děti, on je jen tak přehlédl a až u jednoho se zastavil, to jsem byl já, tejda Kulda! Povídá: „To je krásný miminko, takové jsem ještě neviděl, no to je krása!“ Naklonil se ke mně do kolíbky, ten smrad kořalky, co z něj vanul, si budu pamatovat do smrti, a dal přes mou kolíbku šerpu v národních barvách: “Na jeho počest vyhlašuji dnešní den za mezinárodní den dětí“ Od té doby se první červen slaví jako mezinárodní den dětí. A vojenská kapela pod okny zahrála státní hymnu a na Petříně vystřelili vojáci salvu na mou počest.“

No a sestra zase musela do školy a kluci už nesměli se mnou psát slohová cvičení, což byla jistě škoda, protože jsem měl ještě spoustu podobných skvělých nápadů.

Nakonec se mi má „tvorba“ vrátila v podobě mého syna. Nejsem zrovna úzkoprsý, ale má tehdejší žena to těžce nesla. O co šlo? Můj synek měl napsat deset vět s předložkami s a z. A tak jsme napsali deset vět. Podepsal jsem mu domácí úkol a zažertoval jsem: „Ještě mě napadla jedna věta: Měli jsme z prdele kliku. Ne abys to tam napsal, ty šašku!“ No a druhý den mě synek přinesl sešit, že mám podepsat úkol. „Vždyť jsem ti to podepsal, ne?“ „No, prej mně to máš podepsat, říkala úča.“ Dal mi sešit a zmizel. Byl nápadně rychlý, a tak jsem pln obav sešit otevřel. A nemýlil jsem se, syn vepsal onu vulgární větu o klice do řádku mezi úkol a můj podpis. Pod mým podpisem bylo napsáno: „Žádám vyjádření rodičů! Novotná, učitelka jazyka českého“. Co jiného se pod tak krásně začatý děj dá napsat, než: „Asi jsme ji neměli! Čech, otec, vlastní“

Byly třídní schůzky a učitelka ukazovala mé ženě sešit, aby věděla, koho si vzala za muže, neboť paní učitelka jistě měla ledacos, ale co jí chybělo, byl smysl pro humor.

Když byl můj syn už v deváté třídě, měli třídního učitele, byl to bezvadný chlap. Protože byla řada na mě, šel jsem na poslední třídní schůzku já. Pan učitel nás prosil, zda bychom nemohli našim dětem domluvit, že chápe, že jsou v tom špatném věku, ale že by tu kázeň mohli mít. V tom se ke mně naklonil jediný tatínek, který na schůzce byl, a povídá: „To je strašný, co, kluk v pubertě a manželka v přechodu, pak má člověk přestat chlastat!“ Vyprsknul jsem a učitel povídá: „Tak nám to řekněte, ať se také zasmějeme, když je to tak veselé!“ Pak mu ale došlo, že nemluví se žákem, ale s dospělým člověkem, a začal se omlouvat: „Prosím vás, omluvte mě, to víte, jsem kantorem celý život, omlouvám se.“ „Ne, to je v pořádku, nic se nestalo.“ Když skončila schůzka, učitel stál na chodbě a kouřil. Přišel jsem k němu a povídám: „Chcete vědět, čemu jsem se tak smál?“ „Prosím vás, mě to opravdu mrzí, zapomněl jsem, s kým mluvím!“ „Ne, nic se nestalo, já vám to teď klidně řeknu,“ a řekl jsem mu to, on se začal strašně smát a kolem nás procházely maminky, které spěchaly domů vynadat svým ratolestem. „No, ještě že jste to neřekl, ty by nás zabily!“

Znám dvojčata, kluky. Oba jsou dnes vážení lékaři. Jsou oba dyslektici a jejich studia, přestože jsou velice inteligentní, byla díky této dysfunkci velmi složitá. Na základce na ně donášela jistá Luňáková. Neustále museli stát na stupínku a učitelka je dávala za příklad černých ovcí. Chlapci to těžce nesli, a tak jeden z nich vymyslel pomstu. Vzal Luňákové notýsek, kam se psaly vzkazy rodičům od učitelů a napsali tam: „Luňáková, ty stará píko, máš svislý kozy!“ Mladá Luňáková to dala na konci týdně nic netušíc podepsat své matce. Ta, když se dočetla, že je stará píka a že má svislý kozy, strašně se rozzuřila a šla do školy. Paní Luňákové rozhodně nebylo tolik, že by se o ní muselo psát, že je stará píka, a postavu měla také celkem dobrou, a tak rozhodla ředitelka, že žáky dají na jinou školu.

Měli štěstí v neštěstí, protože nová učitelka pochopila, že jsou kluci dyslektici, věnovala jim zvýšenou péči a díky ní se kluci chytli. Jak je to ale s Luňákovou, to nevím.