Manželství je definováno v Občanském zákoníku jako „trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.“ Poslední dobou je centrem pozornosti zejména ta část definující, kdo s kým smí do manželství vstupovat. Kromě pohlaví a počtu (jeden muž a jedna žena) existují v zákoně omezení i na dolní hranici věku, popř. na možnost uzavírání sňatků mezi osobami příbuznými, ad.

Vzhledem k výši rozvodovosti (dle údajů ČSÚ z roku 2020 se úroveň rozvodovosti v krajích pohybovala v rozmezí 34,5% - 51,8%) by přitom možná stálo za úvahu, zda by si větší pozornost nezasloužila spíše ta část definice označující svazek za trvalý. Jak se praví i na wikipedii, „požadavek monogamie je historicky poměrně novou (neolitická revoluce), nedlouho uplatňovanou zásadou, na českém území dle zákona od poloviny 11. století.“ Jeho hlavním zastáncem byla církev – dokonce prý už jeden z prvních věrozvěstů, Metoděj, si neoblomným postojem v této otázce znepřátelil nejednoho velmože Velkomoravské říše.

Manželství „na dobu určitou“ v našich zeměpisných šířkách patří spíše do starší doby, zejména do období Keltů, obřad handfasting, kteří kromě možnosti natrvalo znali i možnost uzavření na předem stanovenou dobu, což nejčastěji znamenalo na rok a den. V těchto dobách znamenalo manželství nejen spojení dvou konkrétních lidí, ale často, zejména jednalo-li se o majetnější jedince, i spojení rodů či ještě početnějších sociologických skupin. Sňatkovou politiku ostatně provozovali i mnozí z panovníků v pozdějších dobách – Karel IV. či „tchýně Evropy“ Marie Terezie. Manželství „na dobu určitou“ by pak ještě výrazněji než předmanželská smlouva mohlo pomoci definovat, co se od manželství očekává, a to ať už od stran do něj vstupujících, tak od autority, před kterou k prohlášení o uzavření manželství dochází, resp. k čemu dojde, pokud manželství zanikne.

Prochází-li instituce manželství krizí, pak se osobně domnívám, že je tato krize mnohem více podmíněna absencí vědomí závazků a povinností, které se vstupem do manželství souvisí. Je-li pak jako jeden z účelů manželství jmenováno založení rodiny, mohlo by se začít na straně státu, tj. pochopení, proč je pro stát a pro společnost vhodné (či naopak), aby sezdané rodiny získaly větší podporu než nesezdaní či osoby žijící osamoceně, resp. v čem přesně tato podpora spočívá, protože dnes se zdá, že v mnoha oblastech se zdá být výhodnější do manželství raději nevstupovat.

Komu by se zdálo, že by se tímto z manželství vyhnala veškerá romantika a zůstala jen suchá právničtina, doporučuji knihu G. Corneaua Anatomie lásky, která obšírně vysvětluje, nakolik se nerealistické představy o romantické lásce podepisují na statistikách, jako je zmíněná rozvodovost.