Dnešní společnost čelí řadě problémů, které vypadají jasné, ale mají obtížně zvladatelné řešení, pokud vůbec. Vyžadují hlubší pohled k jejich kořenům a to bývá v dnešní uspěchané době problém. Patří sem například často liberály ventilovaný problém o nižším finančním hodnocení žen za stejnou práci. Podívejme se na něj hlouběji. Porovnáváme ne úplně porovnatelné, jablka a hrušky. Dvě biologické rozdílné entity. Muž byl historicky determinován k lovu a obživě rodiny a žena k rození a výchově dětí a krmení rodiny. Civilizace s tím poněkud zamávala, protože muži nedokázali rodinu sami uživit k požadované úrovni a ženy získaly vzdělání a obě světové války je vyhnaly do průmyslu. V zaměstnání se jim zalíbilo a dnes soupeří s muži v kariéře. Ne, že by žena nedokázala odvést stejně kvalitní práci jako muž, díky pečlivosti a vytrvalosti někdy i třeba lepší. Ale je determinována svojí biologickou rolí, muž ji může pomáhat, ale neporodí za ni. V péči a výchově je také matka tím rozhodujícím. A děti navíc musí projít plejádou dětských chorob. A později se stává babičkou. Žena může pracovat na důležitém projektu nebo zakázce, ale nemocné dítě má přednost. Pro zaměstnavatele je proto i ta nejlepší pracovnice rázem trochu riskantní a nespolehlivou. Není to její vina, je to její vlastnost. Tady jsou kořeny trochu nižších mezd žen na odpovídajících místech. Nemůžeme se podnikateli divit a není to ani žádná genderová schválnost. Kdyby tomu tak bylo, tak by přece bylo pro zaměstnavatele výhodnější zaměstnávat raději ženy, než muže, když by jim za stejnou práci mohli platit méně.

Nemá cenu se zlobit na zaměstnavatele, případnou nápravu by musel zařídit někdo nezávislý, třeba všeobjímající sociální stát, například tím, že úlohu žen ocení nižším zdaněním ze mzdy žen. Ale myslím, že to není třeba. Ve funkční rodině je přece jedno, kdo přinese více peněz a kdo to zase vyrovná a předčí ostatní péčí. Funguje to tak léta, a co funguje, do toho se nemá vrtat.

Dalším takovým společensky ventilovaným problémem jsou sexuální delikty, počínaje harašením a konče znásilněním. Už to, že je v rozhodující míře páchají muži, něco signalizuje. Homo sapiens se jako savec rozmnožuje pohlavně, ženy jsou pro muže atraktivní, přitahují je a ti se snaží s nimi sexuálně sblížit a rozsévat tak své semeno. Čím více tím lépe. Jinak bychom vyhynuli. Časy, kdy si muž došel ulovit ženu k sousednímu kmeni a na rameni si ji přinesl do jeskyně, jsou už dávno pryč, ale naše geny se zase tak moc nezměnily. Civilizace nás obrousila a většina mužů se s tou civilizační pseudokastrací a monogamií smířila a přizpůsobila se. Výjimky však potvrzují pravidlo.

Sexuální násilí na ženě je trestný a odsouzeníhodný čin, přesto vlak nejede. Ale je to složitější. Nechápu ono feministické kategorické, to si přece muž v žádném případě nesmí dovolit. Jsou však situace bezpečné a situace riskantní. Do lví klece přece také ruku nestrkáme. I ženy jsou geneticky samičkami. Rády se parádí, užívají nespočetně kosmetiky a vůní, aby byly krásné a žádoucí. To je ten vliv jejich genů, a že to dělají jen pro svůj lepší pocit, jim věřit můžeme, ale nemusíme. Kde je pak hranice civilizace a podvědomé genetické podstaty? Proto bohužel padne někdy kosa na kámen.

Navíc toho, že se při tvrzení proti tvrzení oprávněně více věří slabší ženě, občas využije malé procento žen, aby se muži pomstily, že je chtěl moc nebo vůbec, třeba falešným nebo pozdním obviněním. A pak babo raď. Nejhorší jsou ty případy, kdy žena zprvu souhlasila a pak už ne, nebo na konci ne. I ženy jsou pod vlivem pudového chování a reality. Nechtěl bych být v roli soudců, kteří mají rozsoudit, co se opravdu mezi těmi dvěma odehrálo.

Advokáti bazírují na těžko napadnutelném fenoménu zamrznutí ženy, kdy nemohla dát najevo svůj nesouhlas. Za to lze ale schovat vše. Věřím ale, že jiní advokáti přijdou s fenoménem mužovy pudové chvilkové nepříčetnosti, ve které nebyl schopen vnímat nic, než ženinu samičí přitažlivost. Ostatně advokáti jednají často účelově, čím dražší tím efektivněji. Tyto smutné události nikdy nedokážeme zcela eliminovat, podobně jako dopravní nehody a pády letadel. Obě pohlaví se ale musí snažit, aby jich bylo co nejméně.

Naštěstí vyspělé společnosti pomalu vymírají, mileniálové se stále více feminizují a korektní společnost nezadržitelně spěje k matriarchátu či bezpohlavnosti a tak tento problém pomalu zmizí.

Napadá mě ještě jeden problém. Ten souvisí s tím, že jsme každý originálem. Jsme jinak velcí, silní, rychlí, vzdělaní a chytří. A přesto se stejným dílem našeho volebního hlasu podílíme na směřování státu. Tak to athénští patriciové nezamýšleli, když vymysleli demokracii. O státu směli rozhodovat jen kvalifikovaní zodpovědní občané. Civilizační vývoj však slevoval a slevoval, až k všeobecnému volebnímu právu každého. I to je důvod, že jsme tam, kde jsme. Většina demokracií uvízla v pasti populizmu a patového rozložení. S tím už nikdo asi nic nenadělá. Je demokracie posledním stádiem společnosti, tak jako měl být imperializmus posledním zahnívajícím stádiem kapitalizmu? Kdo ví, co by přišlo po demokracii? U vína jsme za totality říkávali, že nejlepší a nejefektivnější formou vlády by byla osvícená diktatura. Jenže ta se vždy dříve či později zvrhne v obyčejnou diktaturu. Možná, že se dočkáme odborné vlády ve formě chytré umělé inteligence. Ta na nás jistě bude brát ohledy, podobně jako my bereme na slepice, když klecové chovy nahrazujeme alternativními chovy.

Problémy se mají řešit, ale někdy jsem rád, že mi už je tolik let, kolik mi je.