28.11.2021 | Svátek má René


VZPOMÍNKA: Vítací družstvo

8.4.2009

Vítat státníka je slušnost, projev sympatií k němu či prosté zvědavosti. To vše je přirozené. Minulé dny toho byly dokladem. Mne zaujal nedávný rozruch kolem toho, že prý školní děti byly vyslány, aby vytvořily kulisu návštěvy israelského státníka v Terezíně. Byla to jedna z četných malých erupcí naší mediální scény. Vzal jsem zavděk sdělením, že to bylo počínání dobrovolné. Patrně ze strany vyučujících, protože děti by asi samy nešly. Sympatie ke státníkovi jsou u dětí méně pravděpodobné; u dospělých bývají. Ti mívají občas také antipatie, a projevují je plody země, rajčaty či živočišnými produkty, vejci. Ani nevím, zda děti, o nichž jsem se zmínil, šly během vyučování. Dostalo se jim příležitosti zahlédnout státníka, což v dnešní době nebývá snadné; spíš budeme mít před sebou jako stěnu ramena policisty, při větším přiblížení ke státníkovi pak tělesného strážce. Vítání mne však přivedlo k další vzpomínce.

Coby školní dítě, jakož i dospělec, jsem občas vítal státníky, leč nebylo to dobrovolné. Ve školním věku platí to, co jsem uvedl – nemůžeme si vybírat, jestliže učitel(ka) přikáže. Vzdálená minulost se vyznačovala tím, že příkaz putoval obvyklou cestou, odkudsi z neznámého „shora“ dolů. Naši učitelé dostali příkaz kolik dětí a kam je třeba dodat. Někdo to musel plánovat. Můžeme si pomyslet – jako by neměl nic lepšího na práci. Neměl. Krom toho bylo třeba zaměstnat lidi v onom řetězci mířícím dolů; ministerští a jiní vyšší úředníci se dokáží zaměstnat sami. Viz Parkinsonovy zákony. V oné minulosti kdo nepracoval, byl označen jako příživník, jehož bylo třeba uvrhnout do vězení, což se také stávalo, ne však takovým úředníkům.

Samo vítání bylo tehdy jiné než dnes. Už uniformitou. Nejde o to, že jsme my, děti, mávaly stejnými praporky. To se nezměnilo, ale dobový výběr textilií způsoboval, že aniž bychom měli školní uniformy, moc jsme se navzájem neodlišovali. Třeba v chladném ročním období, v dobách, když už trh býval alespoň trochu lépe zásoben, měli jsme my chlapci hojně hubertusy. Ano, zelené kabáty, které známe od myslivců. Lemujíce okraj chodníku, vypadali jsme jako malí myslivci nastoupení před lovem. Kořistí byl pohled na státníka.

Občas byl náš kordon přerušen nestandardním kabátem, někdy ještě přešitým z poctivého předválečného sukna. Postavy vrcholily rádiovkou či neméně pověstnou zmijovkou, teplou čepicí obvykle s bambulí. Klikatá čára na jejím lemu připomíná zmíněného plaza. Výhodou bylo, že se čepice dala stáhnout přes uši. Vídám tuto pokrývku hlavy dodnes, byť vzácně. Nepamatuji se, co nosily naše spolužačky, snad některá čtenářka vzpomene … Měl jsem jen bratra, takže dva hubertusy.

Rozdíl proti dnešku nebyl jen v našem uniformním vzhledu, ale také v tom, že se státník tolik neskrýval za hradbou strážců, takže jsme ho při troše štěstí mohli dobře vidět, ba dokonce si ho prohlédnout. Svět se bohužel změnil; tehdy nebylo třeba používat ochranné rámy ke kontrole vítajících osob. Pro nás děti byla samozřejmě mnohem cennější ztráta několika vyučovacích hodin. Významné návštěvy byly z tohoto hlediska k nezaplacení. Státníci tedy byli viditelní, i když uznávám, že dnes pomáhají velkoplošné obrazovky. Za mého dětství nebyla televize. Je však rozdíl stát, byť jen na chvilku, dva kroky od opravdového státníka, nebo ho vidět sice obřího, leč vzdáleného.

Dnes už se mi vybavují jen matně různé postavy z plejády vítaných osobností. Tedy, které jsme museli vítat. Jedním z prvních byl maršál Ču Te, tehdy snad vrchní velitel čínské armády. Jméno mi utkvělo v paměti, nejsem si jist, jak správně. Přijel v době, kdy byla v rozhlase populární píseň Moskva – Pekin, což poněkud připomíná tabuli na vozech mezinárodního rychlíku. Čínský válečník nám kynul z otevřeného vozu, který pomalu míjel Národní divadlo, kde jsme byli rozmístěni. O pár let později věčné a nerozborné přátelství zmíněné v písni skončilo, občas i nějaká přestřelka na řece Usuri bývala.

Nejen státníka bylo na místě pozdravit. Naši podporu potřebovali sportovci. Jezdil se cyklistický Závod míru, podnik proslulý, tehdy ještě do jisté míry amatérský. Vítali jsme ho všeho všudy snad jen dvakrát. Jednou jsme postávali na vltavském nábřeží, peloton se přehnal jako roj pestrobarevných vos, na rozdíl od státníků jedoucích důstojně pomalu, aby stačili mávat. Z cyklistů jsme zahlédli jen skloněná záda. Pak jsme dostali volno. Bylo odpoledne, školní výuka nepadala v úvahu. Nijak jsme nespěchali a díky tomu jsme mohli povzbudit skupinku, která jela snad hodiny po hlavním pelotonu. Byli ti Indové, kteří pojali závod spíš jako vyjížďku do přírody, předobraz dnešní cykloturistiky. To byl proslulý ročník Závodu míru, načež změnili pravidla, aby organizátoři nemuseli příště čekat do večera.

Časy se měnily a my s nimi. Už ve věku dospělém jsem naposled zažil jedno z podobných vítání. Přijížděl přítel nejvěrnější, bratr, další oslavná označení vynechám, totiž Leonid Iljič Brežněv. Tehdy už se doba jeho vlády nachylovala, nicméně zemi oficiálně spřátelenou, jíž se od něho dostalo dočasné pomoci, bylo nutno navštívit a dodat lesku již matnému dekoru zdejších státníků. Vcelku očekávané bylo, že obstarání vítacích dětských družin nebyl problém. Viz výše.

Co však s pracujícími? Tentokrát se nic neponechalo náhodě a bylo nám vyčleněno místo na třídě tehdy Leninově, ale, a to bylo podstatné – nastoupila praxe aplikovaná také v pozdních prvomájových spontánních projevech radosti. Naše přítomnost na místě vítání byla kontrolována. Neomluvená absence mohla být postižena. Obvykle nebývala, ale nejsme národ hrdinů; mít nepříjemnost kvůli zavržení vítacího ceremoniálu, to si většina rozmyslela. Soudím tak podle hojnosti pracujících všude kolem. Pokud k tomu nepřispěl prodej nedostatkového zboží, jako byly banány, v postranních ulicích, které jsem nezkoumal. Sám nevzpomínám rád na své nehrdinství. Šel jsem vítat.

Doba se změnila i v něčem jiném. Už to nebyl pomalu jedoucí maršál Ču Te v otevřeném voze. Nikoli; zabrán do hovoru s přáteli jsem se až dodatečně dozvěděl, že třídou mezitím rychle projel konvoj zavřených limuzín. Možná, že některý státník sice tu rukou pokynul, tu úsměv přidal, patrně však nebylo mnoho svědků jeho pozdravů. To bylo poslední vítání, kam jsem musel, už jako dospělec.

Vynechal jsem jedno vítání, vůbec první v mém životě. Byl jsem malé dítě, když se rodiče vypravili s bratrem a se mnou na kraj Prahy. Bylo to v létě 1945, kdy tam byla shromážděna naše pozemní vojenská jednotka z Velké Británie. Dodnes mám staré fotografie, kde sedím či stojím na různých typech bojové techniky, některé děti mají na hlavě typické anglické vojenské helmy.

Bylo to vítání, jímž se člověk v pozdějších letech nemohl zrovna chlubit. Přesto jsem tak činíval mezi přáteli (nehrdinství) v dobách, kdy už jsem více věděl o vojácích, kteří měli být zapomenuti. Naše učebnice dějepisu se o nich nezmiňovaly. Naštěstí nebyli tito muži trvale zapomenuti, třebaže vzpomínka přišla pro většinu z nich už příliš pozdě. V létě 1945 to byl jeden z posledních okamžiků, kdy lidé vítali spontánně, dobrovolně. Stačily tři roky a na dlouhou dobu se to od základů změnilo. Dnes už nevítám, nicméně buďme rádi, že můžeme jít dobrovolně, třeba i tím bezpečnostním rámem.



Konec podzimní nudy: Zkraťte si čekání na Ježíška v BRuNO family parku
Konec podzimní nudy: Zkraťte si čekání na Ježíška v BRuNO family parku

Víte, jaký je rozdíl mezi slovy zábavní a zábavný? V případě BruNO family parku v Brně rozhodně žádný! Vydejte se spolu s námi do zábavního parku,...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.