Kazuistiky patologie života pod komunistickým panstvím

U PTP jednotek nebyli vojáci

Jednotky Pomocných technických praporů (Vojenské tábory nucených prací) žily ve zvláštním režimu. Nemohli jsme být ubytováni ve společných kasárenských prostorech s vojáky bojových jednotek a nesměli jsme se zúčastňovat armádních sportovních soutěží a kulturních vystoupení (prevence možné ideologické nákazy). Přesto se jakýmsi opomenutím stalo, že naši hoši, dobří fotbalisté, soustředění u druhé roty 53. praporu PTP, pracující v brněnské Prefě, si vyjednali zápas s mužstvem Vojenské technické akademie Antonína Zápotockého. A naši "vojáci" po práci ušmudlaní od malty a cementu, drtivě porazili reprezentační jedenáctku vysoké armádní školy. Z této ostudy byl poprask, že nedostatečnou bdělostí k něčemu takovému mohlo dojít. Vyšetřováním se zabývalo i ministerstvo obrany a potrestalo armádní, sportovní a politické funkcionáře.

T.zv. lidové milice

Vojenský prostor v Brdech sloužil k armádním cvičným střelbám. Bojovou zručnost se zde učily a pravidelně cvičily i jednotky lidových milicionářů. Při dělostřeleckém cvičení se stalo, že část obalu z roztrženého náboje vážně poranila jednoho z účastníků na očnici a mozku. Zraněného jsme operovali a ošetřovali na neurochirurgii v Plzni, zhojil se bez komplikací, avšak s trvalými následky, které odpovídaly rozsahu poranění. Při této příležitosti jsem měl možnost se dozvědět, že milicionáři nejsou vybaveni jen puškami a pistolemi, jak jsme je obvykle vídali na fotografiích a při pochodu v televizi, ale že tato "Schutz-Staffel" komunistické strany má bohaté tajné sklady zbraní a že ozbrojenci jsou školeni v použití samopalů, kulometů a dokonce i minometů a děl. Vše pod vrchním velitelem – generálním tajemníkem KSČ. Pro koho a proti komu?

Starosti s polskou Solidaritou

Za vážně zraněným studentem, spolužákem mé dcery, k nám opakovně dojížděl z Prahy jeden z nejvyšších tajemníků KSČ. Při svých návštěvách s námi občas na sesterně poseděl a porozprávěl. Měl jsem dojem, že se v našem prostředí cítí uvolněněji, než mezi tou partou konkurenčních soudruhů na Ústředním výboru. Mezi jiným si spokojeně pochvaloval, jak se mu na minulé schůzi, rozdělující delegáty k návštěvám bratrských stran v zemích východního bloku, podařilo obratně získat delegaci do Bulharska a vyhnout se návštěvě Polska. V Bulharsku prý stačí mít s sebou plavky, v Polsku však mají tu Solidaritu a kvůli ní je třeba připravit a pronést politicky a ideově vhodný projev: "Co já jim k tomu mohu radit a povídat."

Odmítnutí kandidatury věd, CSc.

V klubu lékařské fakulty v Kollárově ulici jsem jako ordinář pro neurochirurgii (tedy zaměstnanec zdravotnictví) slavil s početnou skupinou známých a přátel své padesátiny. Ve společnosti se objevil kádrový tajemník z děkanátu Lékařské fakulty a připomněl mi, že již před rokem mne upozornil, že bych měl být docentem. Trochu překvapen jsem souhlasil, ale vědom si své odborné kvality a dobré pověsti, jsem zvýšil nabídku poznámkou, že už bych spíše měl být profesorem. Tajemník, zaskočený opovážlivou odpovědí, namítal, že se musím stát nejdříve kandidátem věd. Odmítl jsem zabývat se kandidaturou, jejímž hlavním smyslem bylo prokázat schopnost adepta nastudovat literaturu a sepsat odborný článek a jako přívažek ještě politickou filozofickou práci. Namítl jsem, že je to pod mou úroveň, odborných článků a přednášek jsem sepsal několik stovek, kandidatura je pro začínající kluky, odmítám se zbývat kandidaturou věd. Po několika týdnech zaklepal na dveře mé pracovny mladý muž, představil se jako asistent katedry marxismu a oznámil mi, že byl pověřen soudruhem tajemníkem, aby za mne vypracoval marxistickou práci pro kandidaturu věd (soudruzi bystře pochopili, proč se nechci kandidátskou prací zabývat). Po krátkém čase přišel opět, že si s tématikou filozoficko-politickou v lékařství neví rady, zda bych mu s tím nepomohl, protože dosud pracoval jen s techniky. Pomoc jsem neposkytl, přinesl mi proto jako vzor dvě starší kandidátské práce obsahující i politické články. Zůstal jsem pasivní, vyslaný asistent bezradný, záležitost časem usnula. Dvě vzorové kandidátské práce mám jako památku ještě někde založené.

Schůze KSČ v pracovní době

Chirurgické obory byly ve Fakultní nemocnici na Borech po desetiletí limitovány nedostatečným počtem operačních sálů. Neurochirurgie měla přidělený operační sál třikrát týdně, pondělí, středa a pátek. Operační činnost, časově náročnou, každé pondělí po obědě zle narušovala povinná účast dvou našich lékařů na pravidelné schůzi KSČ. Zakázal jsem proto soudruhům účast na schůzích, což přijali s porozuměním a trochu i s povděkem a rádi vyřídili komunistickému vedení. Jak jsem předpokládal, vznikl z toho pro mne povyk a dohadování. Vycítil jsem však (byla to už druhá polovina 80. let), že má pozice, podepřená argumentací o pracovní zátěži a vysokém výkonu, čímž byla neurochirurgie pověstná, je poměrně pevná. Trochu jsem se i bavil při prosbě, aby alespoň za čas mohl jeden soudruh přijít na schůzi a "předávat stranická usnesení" na oddělení. Mimořádně mne pobavila odpověď na mé doporučení, aby stranické schůze organizovali po pracovní době. "To by nám na ty schůze nikdo nechodil," upřímně vyhrkla zděšená soudružka předsedkyně. Po listopadovém převratu se mi doneslo, jak kritickou diskusi, nevlídnou odezvu a nelibost vyvolal můj požadavek na městském výboru KSČ.

Autor je emeritní profesor neurochirurgie, první svobodně zvolený primátor města Plzně