Kazuistiky patologie života pod komunistickým panstvím

Vojín PTP v záloze

Roku 1959 jsem byl jako záložák povolán k vojenskému cvičení s nástupem na letiště v Líních u Plzně. Po vojenském vystrojení se při nástupu ukázalo, že do skupiny záložních důstojníků od majora k podporučíkovi nějak nepatřím. Asi administrativní chyba s představou, že neurochirurg je důstojníkem, a on to zatím byl věčný vojín PTP. Důstojníci v záloze měli zvláštní režim, např. směli dojíždět denně autobusem z Plzně na letiště. Rozpaky byly, co si počít s tím doktorem-vojínem. Na ošetřovně jsem se setkal s bývalými spolužáky a kolegy z nemocnice, takže při ranním nástupu byl vyhlášen rozkaz, že "MUDr. Mraček, přestože je vojín, má charakter důstojníka". V následujících týdnech jsem pak byl opakovaně povyšován, takže po měsíčním vojenském cvičení se z vojína stal podporučík. Za to jsem si při druhém záložním cvičení vysloužil zařazení jako neurochirurg do praporního obvaziště v první linii na západních hranicích. Hurá, hurá, hurá.

Bydlení

Po mnohaletém pobývání na vojenských palandách, studentských kolejích a trmácení v podnájmech jsem se pokusil získat dekret na byt. K tomu bylo třeba dosáhnout zařazení do pořadníku žadatelů o přidělení bytu. Do žádosti na úřadě se zaznamenávaly plusové a minusové body. Můj případ se ukázal totálně minusový: svobodný, bezdětný, lékař (ten paradox: v přírodě má každý tvor nejdříve hnízdo či noru, pak samičku a nato mláďata. U lidově demokratického člověka bytový problém vyžadoval postup opačný). Až složitá protekce přes příbuzenstvo operovaného pacienta umožnila vůbec zařazení do pořadníku mezi 2000 uchazečů na jednom z posledních míst ve čtvrté kategorii bydlení.

Lidé zvláštního ražení

Bylo známé, že komunisté o sobě prohlašovali, že jsou lidé zvláštního ražení. Při výuce studentů jsem opakovaně vysvětloval, že lidmi zvláštního ražení jsou především neurochirurgové. Již během studia lze pozorovat, jak posluchači se zájmem o manuální činnost chirurgických oborů nejeví příchylnost k nervovému systému. Bývá proto mimořádně vzácná kombinace chirurgické zručnosti se současným zájmem o patofyziologii, klinickou symptomatologii a diagnostiku chorob nervového systému. Takováto vzácná směs protikladných schopností a zájmů se může vyskytnout jako neobvyklá kvalita jen u lékařů zvláštního ražení.

Pozoruhodný povel

Počátkem 80. let mne navštívil nejvyšší stranický a kádrový představitel ze Škodových závodů se žádostí, zda bych mohl urychleně odcestovat do Egypta a ošetřit zraněné inženýry, kteří po havárii s těžkými zraněními již několik dní jsou hospitalizováni v periferní nemocnici. Souhlasil jsem s poznámkou, že nemám příslušně cestovní doklady. To prý není žádný problém. A tak jsem se stal svědkem neobvyklého představení: Soudruh vzal telefon na stole, vytočil číslo pasového oddělení a povídá: "Buď zdráv Franto, já k vám posílám sekretářku, vy jí uvaříte kafe, a než ona to kafe vypije, vyhotovíte cestovní doklady pro prim. Mračka, který zítra ráno odlétá do Egypta." Jak je to jednoduché v diktatuře. Neodcestoval jsem, zranění do rána zemřeli. Ambasáda v Egyptě byla několik dní zcela pasivní.

Soudruh či pán, kdo lépe stoná

Po dopravní nehodě byl na neurochirurgii hospitalizován významný soudruh, člen Ústředního výboru KSČ. Po několika dnech se na oddělení objevil soudruh ředitel KÚNZ v doprovodu kádrového referenta. Uvítal jsem je slovy, že se jistě jdou podívat na pana XY z Prahy. Na to mi soudruh ředitel povídá: "Ty tomu soudruhovi říkáš pane? To mně kdybys říkal pane, to by se mi u tebe špatně stonalo." Uklidnil jsem oba soudruhy, že u nás oslovujeme každého "pane", že je to podobně jako u soudu: pane předsedo, pane obžalovaný, pane svědku.

Autor je emeritní profesor neurochirurgie, první svobodně zvolený primátor města Plzně