Dostal jsem odměnu. Finanční! Mám z ní samozřejmě velkou radost, člověka vždycky potěší, když něco užitečného dostane. Když ale vezmu v úvahu, za co jsem tu odměnu dostal, a porovnám to s její výší, popadám se už týden za břicho.

Dostal jsem ji totiž za 20 let trvání pracovního poměru. Toho jsem se docela lekl. A co je nejhorší, ještě jako student jsem na hvězdárnu nastoupil už v roce 1988, ale protože se částečné úvazky a dohody o pracovní činnosti zřejmě počítají přes nějaké koeficienty, vyšlo těch 20 let na letošek. Ve skutečnosti to je celé čtvrtstoletí. Uf! Tak brzy jsem to, při svém mládí, nečekal.

Druhá věc je, zda jsem neměl být spíš potrestán za negativní zápis do statistik flexibility pracovní síly. Také ta moje věrnost zaměstnavateli přispívá ke zkostnatělosti instituce – budeme ji radši nazývat tradicí. Na druhou stranu doufám, že alespoň zpočátku jsem rozvoj hvězdárny brzdil jen docela málo.

Když jsem se stal poprvé zaměstnancem, byla hvězdárna docela na technologické špičce. Zatímco ještě pár let před tím jsem se programovat učil na minipočítači velikosti solidní almary (EC 1030 se to jmenovalo), která pojídala děrné pásky perforované pomocí psacího stroje připojeného k děrovačce (kdykoli jsem udělal překlep, mohl jsem začít znovu), na hvězdárně byl maďarský stroj EMG 666, který se vešel na (větší) stůl i s periferiemi – psacím strojem místo tiskárny a kazetovým magnetofonem místo pevného disku. Pravda, na MFF už jsme v té době některé laboratorní práce zpracovávali na IQ151 a PMD-01 (my mladí víme, co to je), ZX Spectrum už nebyl novinkou, ale právě v roce 1988 hvězdárna získala první počítač třídy PC XT. Byl to Amstrad-Schneider s operační pamětí 640 kB, diskem o kapacitě 20 MB a taktovací frekvencí 8 MHz! To byl na svou dobu docela rychlík. Zvlášť v socialistickém Československu, kam jej připašoval kolega, kterému dovolili výlet do Holandska. Hvězdárna získání počítače z kapitalistické ciziny legalizovala koupí přes bazar. Nad otázkou, kde na ně kolega vzal z devizového příslibu (co to bylo je těm, kteří ještě nemají odpracováno 20 let, prakticky nevysvětlitelné) těch sto tisíc, naštěstí všichni orgáni zavřeli obě oči. Programovali jsme na něm v pascalu a čekali v pořadníku, kdy na nás aspoň chvilka zbyde.

Zápas s pátráním po elektronických obrázcích na různých BBS (pro pamětníky, kteří si nemohou vzpomenout: Bulletin Board Service) pomocí telefonu a programu telnet jsem v roce 1995 ukončil připojením hvězdárny k internetu – pořád ještě přes telefonní linku, s beta verzí Internet Exploreru 2 a s jedinou e-mailovou adresou pro všechny, takže jsem pak následujících několik let dělal kolegům elektronického pošťáka (byl jsem takový eHermes).

Vzápětí jsme pořídili jeden z prvních dataprojektorů (možná úplně první) v Hradci Králové – tenkrát s rozlišením 640 x 480 pixelů. Dokud jsme jej nepřimontovali ke stropu, mnohé instituce si jej od nás rády půjčovaly. K tomu jsme v roce 1997, v době, kdy většina lidí ani nevěděla, že to existuje, koupili také digitální fotoaparát. Neměl ani vyjímatelnou paměťovou kartu a do jeho vnitřní paměti se vešlo celých 20 obrázků!

Tady je následek historického čtvrtého stisknutí spouště - pohled z okna té samé kanceláře, v níž trouchnivím dodnes. První tři pokusy byly asi tak nepovedené, že jsem je smazal, takže toto je moje nejstarší digitální fotografie ze 17. prosince 1997 (pro nejmladší ročníky: většina hnědého uhlí vznikla už před tímto datem).

Z téhož dne ještě jeden, pořadové číslo 19 (oba jsou zde v plném rozlišení):

Z promítání filmů jsme poměrně rychle přešli na video a poté plně digitalizovali, takže ačkoli v promítací kabině našeho kinosálu stále stojí (pravděpodobně funkční) 35 mm a 16 mm promítačky, naše současné dataprojektory nám mnohá kina mají proč závidět. Pokud se nám opět podaří dosáhnout na současnou špičku, pak to, co se chystá v novém digitálním planetáriu, se téměř vymyká lidské představivosti, včetně té mojí, ikdyž jsem teprve pamětník - začátečník.

Za těch krátkých 25 roků, různými koeficienty snížených na 20, se zkrátka okolo mě prohnala smršť změn, nad kterými nezbývá než překvapeně kroutit hlavou. A to jsem popisoval jen změny technologické. Za to, že jsem pokrok nezastavil, jsem v poslední výplatě dostal 2000 korun. Tři stovky padly na berňák a další odvody ještě dříve, než jsem je uviděl aspoň jako číslo na účtu, a tak mi vychází, že za těch 20 let to činí 7 korun měsíčně! Nevím proč, ale pořád mě něco nutí se nad tím smát.

Převzato z blogu JanVesely.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové