V úterý tomu bylo rovných čtyřicet let, co v roce 1981 tehdejší československé bezpečnostní orgány zadržely na hraničním přechodu v Dolním Dvořišti karavan, ve kterém cestovali dva mladí Francouzi, Gilles Thonon a Françoise Anisová. V karavanu policisté našli to, co čekali – náklad knih, exilových časopisů a řadu dopisů a vzkazů. Následovalo rozsáhlé zatýkání a domovní prohlídky, ve vazbě zůstalo deset československých občanů, ale i řada těch, kteří byli po dvou nebo čtyřech dnech propuštěni, byli obviněni z podvracení republiky. Mezi takové propuštěné – a trestně stíhané až do roku 1989 – patřili například Olga a Ivan Havlovi, na které vzpomínám s velkou láskou a úctou… Ti však byli jen „okrajovými“ obviněnými, k těm hlavním patřili Jiřina Šiklová, Jiří a Jan Rumlovi, Milan Šimečka, Ján Mlynárik, Jaromír Hořec a jiní. Zdálo se, že se stát chystá uspořádat další velký politický proces, ten se však nakonec nekonal.

Bylo to snad nejhorší normalizační období: estébáci řádili jak černá ruka. Disidenti předvolaní, nebo častěji předvedení k výslechu, byli zastrašováni, biti a mnozí nakonec donuceni odjet do exilu. A to se zdaleka netýkalo jen lidí, kteří měli se zadrženým karavanem něco společného. Z odstupu je zřejmé, že se představitelé československého režimu obávali – celkem právem – vzestupu polských nezávislých odborů Solidarita, jejíž členstvo dosahovalo milionových počtů.

Zadržení karavanu a následná věznění však měla i podstatnější souvislost. Knihy, časopisy a písemnosti byly součástí takzvaného „knižního programu“, který financoval americký Kongres prostřednictvím bezpečnostní služby CIA a jehož cílem bylo prolamovat železnou oponu. Do zemí tehdejšího sovětského bloku již od roku 1956 mířily knihy, které mohly jeho obyvatelům (o občanech se v době komunismu moc mluvit nedalo) otvírat oči, aby viděli dál, než jim povolovala komunistická cenzura a propaganda. Knihy ani časopisy tehdy samozřejmě nepsali příslušníci CIA ani američtí či západní propagandisté, byly to písemnosti, které hojně vycházely v exilových nakladatelstvích, a za železnou oponu se jich do zhroucení komunismu úspěšně dostaly miliony. V době internetu to zní jako pohádka z dávnověku…

Knihy se posílaly poštou, vozili je domů ti, kterým se podařilo vycestovat na Západ, anebo je vozila speciálně upravená auta, v nichž byly pro ně připravené skrýše. „Ideologická diverze“, říkala tomu komunistická propaganda. Tak jednoduché to ovšem nebylo – propagandistických textů byl jen malý zlomeček. V drtivé většině šlo o práce napsané přímo v zemích uzavřených železnou oponou, které tam nemohly vyjít, o díla exilových autorů z těchto zemí, nebo o překlady děl, jejichž vydání komunistické úřady nepřipustily. Jen pro ilustraci: jednou z nejpočetnějších knih, které směřovaly do podmaněných zemí, byl Pasternakův Doktor Živago, tedy text napsaný v SSSR.

LN, 30.4.2021