20.11.2019 | Svátek má Nikola


VZPOMÍNKA: Pozoruhodný počátek podzimu

30.9.2016

Bývalý režim si před 40 lety procesem s Plastic People zadělal na ještě vážnějšího oponenta – Chartu 77

Před čtyřiceti lety, 23. září 1976, byl vynesen rozsudek nad mladými lidmi z prostředí undergroundových skupin Plastic People a DG 307. Téhož dne současně a velmi netradičně oslavili své narozeniny dva v kauze zainteresovaní básníci.

Jaroslav Seifert se spolu s Václavem Černým, Janem Patočkou, Karlem Kosíkem, Václavem Havlem, Ivanem Klímou a Pavlem Kohoutem zastal neznámých vlasatců z undergroundu, kteří ve vazbě čekali na soudní proces kvůli údajnému výtržnictví, spočívajícímu v hraní hudby podle svého vkusu. Vzhledem k nemožnosti publikovat svůj protest v Československu adresovali 16. srpna 1976 otevřený dopis německému spisovateli Heinrichu Böllovi, který jej nechal otisknout ve Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Pro každý režim s totalitními rysy je projevená solidarita velmi nepříjemnou výzvou. Signatáři tohoto dopisu přímo uvedli, že odmítají přijmout statut jakýchsi prominentních, (ohlasem ve světových médiích před represemi) „chráněných zvířat“ a smířit se mlčky s tím, že jiní, méně „chránění“, by mohli být bez povšimnutí kulturního světa souzeni jako kriminální zločinci.

Druhý ze zmíněných básníků, Ivan Martin Jirous, pak v den svých narozenin odešel od okresního soudu pro Prahu–západ v Karmelitské ulici v klepetech, s nadílkou půldruha roku v kriminále.

Ujetá reakce režimu

Někdo by mohl podlehnout dojmu, jako by se v onom prvním podzimním dnu symbolicky shlukly některé rysy mnoha odlišných osobností, narozených v tentýž neobyčejný den. Něco z bojovnosti generála Karla Kuttelwaschera, kreativity Františka Kupky, Josefa Váchala, Romy Schneiderové, Františka Filipovského, Martina Růžka, Ray Charlese, Bruce Springsteena a Johna Coltranea, snad i stín tragických osudů Alda Mora či Grigorije Zinovjeva. Portfolio to je jistě příznačné až přízračné, a úvahy na toto téma lákavé, leč před těmi 40 lety mocně zafungovalo něco mnohem prostšího. Blbost umocněná Stranou.

Těžko jinak nazvat tupou reakci režimu na vzpurné máničky, „narkomany a otcovrahy“, chlemtající pivo s fernetem a deklamující podivné (nepochybně protistátní) říkanky o blbých jepicích, úporné zácpě, ranním ptáčeti, podivuhodném mandarinovi a magických nocích.

Reakce režimu byla tak ujetá, že se nedá zapomenout. Nejen současná a nejen naše společnost ji ale chvílemi připomíná svou neschopností nalézt a použít paradoxní řešení. Trestněprávní orgány mnohde na světě tak dobře rozumí soudruhům, kteří to tenkrát měli s těmi podvraťáky jasně vymyšlené (ostříhat, zavřít a do dolů)! Ono se asi i trocha moci lepí na mozek, takže je těžké nezpitomět.

A co se vlastně těm strejcům procesem s Plastiky podařilo? Neuvěřitelné věci! Například vybudit solidaritu „vyslovených umělců“ (řečeno s Evženem Brikciusem) s neznámými dělníky. Dát dohromady lidi, kteří by v životě neměli šanci se sejít. Takto jsme poznali například Gertrudu Sekaninovou-Čakrtovou, nebo Františka Kriegela, který byl vždy o přestávce onoho soudního přelíčení na chodbě nabrífován advokáty a pak v klidu kolem sebe shromážděným přátelům souzených (děvčata si cíleně pouštěl blíž k tělu, všiml jsem si mimoděk) komentoval průběh procesu a dodával i mnoho dalšího, co se kolem nenápadně se potulující muži s typickými „buzi-taštičkami“ snažili zaslechnout.

Byl tam i Pavel Landovský, kterého na chodbě pozdravila soudkyně Vinčarová, avšak po Lanďákově otázce „tak to děláš ty?!“ jen sklopila řasy a celá povadla.

Prostě režim – nota bene v kontextu rok předtím v Helsinkách podepsaného Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě – se zachoval jako slon v porcelánu. Zavdal příčinu ke spravedlivým stížnostem, dal dohromady vzdělané a zkušené s mladými a odvážnými, a tím si zadělal na Chartu 77, na jejíž vznik reagoval podobně hystericky. Nu, pravda, výsledky dění po oněch 40 letech si asi mnozí představovali jinak, nicméně něco jedinečného tu vzniklo, a nemělo by být zapomenuto.

Mým výsostným zážitkem bylo jediné setkání s profesorem Patočkou, který si počátkem roku 1977 přišel do Ječné k Němcovým poslechnout ony umělce, kterých se zastal z důvodů morálních. Nyní byl zvědav na jejich projev umělecký. Plastic People pan profesor přetrpěl statečně. Byl jsem zvědav, jak hluboká je jeho zásobárna trpělivosti a tolerance, když spustili DG 307. Pak to přišlo – Zajíčkův voice-band „Svatí“. Když skladba dozněla, profesor Patočka mlčky, s respektem pozdvihl číši. Kruhy se protnuly. Potvrdilo se mu, co zřejmě tušil. Intuice ho nezklamala. Vždyť Pavel Zajíček v té době za ten text ještě bručel v kriminále.

Autor byl v letech 1977–1978 členem skupiny The Plastic People of the Universe

LN, 27.9.2016








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.