V komentářích pod úterními Klukovskými vzpomínkami pana Čecha, jsem si všiml zmínky o časopisu Světová literatura.

To mi připomnělo jednu mou skoro příbuznou. Byla to dávná přítelkyně naší tety, a tak jsme si z ní udělali také tetu. Pro naši rodinu to byla odjakživa „teta Olinka“. Tato dáma, která nás nedávno opustila v požehnaných osmadevadesáti letech, byla léta zaměstnána v Mánesu. Nevím, jak to tam vypadá nyní, ale pamětníci si jistě vybaví, že tam byla výstavní síň a knihkupectví. A tomu všemu tam právě vládla naše teta Olinka. Pro zajímavost dodávám, že měla krásného německého ovčáka, který se tam líně válel, a když jsem ji tam v době studií pravidelně navštěvoval, venčil jsem to psisko po náplavce. Myslím, že mu říkala Hafuša.

A tato teta kromě různých publikací nejspíš doprodávala také Světovou literaturu. V době tuhé normalizace měla nařízeno, aby tento imperialistický hnus z prodejny odstranila.

Teta nebyla žádná disidentka, jen jí bylo líto to všechno jen tak poslat do stoupy. Tak vyložila na pult několik výtisků a čekala, co bude. A bylo. Občas přišel zákazník, prohlédl si vyložený sortiment a když zavadil o poněkud stranou ležící „vadné“ tiskoviny, zajiskřilo mu v očích a pár si jich zakoupil. Teta pak mezeru doplnila a jelo se dál. Po Praze se asi rozkřiklo, co mají v Mánesu na pultě, takže řada zájemců o Světovku poněkud houstla. Dokonce i jeden můj spolužák z gymnasia mi potvrdil, že si tam pár výtisků zakoupil.

Zajímavé na tom je, že tetu nikdy nikdo neudal a zásoby Světové literatury se postupně hladce rozprodaly.

Podotýkám, že mi v paměti utkvěla jedna z výstav v Mánesu pořádaných. Jednalo se o Leninovy portréty zpracované těmi nejrozmanitějšími technikami. Jeden Lenin tam byl dokonce háčkovaný.

Doprodej výtisků Světové literatury tedy vlastně probíhal pod přísným dohledem Vůdce světového proletariátu Vladimíra Iljiče Uljanova.

Věnováno památce naší tety Olgy Humplíkové.