Jsou síly mezi nebem a zemí, které je nelehko vysvětlit. Několikrát v životě se mi přihodila událost, která mnou buď otřásla, zatřásla nebo na okamžik, zdálo se mi, dala nahlédnout za oponu světa. Všechna ta nahlédnutí se obyčejně udála v nanosekundách, tedy příliš rychle, než aby si z nich jeden mohl odnést definitivní poznání něčeho, natož učinit správný závěr právě pozorovaného. Na druhou stranu jsou situace, kdy v tom jeden lítá podstatně déle, ale závěr je ten samý. Prostě nadpřirozeno je možno snad někdy uchopit, třeba i nechtě, za ocas, ale pochopit ho hlavou se nedá nikdy...

Když mi bylo šestnáct, sedmnáct let, učil jsem se v neratovické Spolaně chemikem a zároveň hrál za místní dorostence fotbal. Hráli jsme druhou fotbalovou ligu, ale nijak oslnivě, spíše nám hrozilo, že spadneme do nižší soutěže. Na postup z druhé ligy do první byla silná Lokomotiva Nymburk. Ti měli v útoku vytáhlého blonďáka, který nejen dával góly, ale byl to talent snad od přírody. Prostě obávaný střelec a vůdce mužstva. A právě s Lokomotivou Nymburk jsme měli hrát zápas, kde jim se jednalo o postup do první ligy a nám o sestup z druhé. Trénoval nás pan Neuberger a manažera dělal pan Hruška. Zatímco s koučem Neubergrem jsem nevycházel nejlépe, pana Hrušku jsem měl ze srdce rád. On nejen všechno kolem mančaftu zařizoval, od praní dresů až po jednání s ostatními kluby a fotbalovou asociací, ale pomáhal nám klukům se všemi problémy které jsme mohli mít a v těch letech také měli. Od puberťáckých průšvihů po nešťastnou lásku. Byl to zkrátka muž nejen na svém místě, ale i s citem pro mladé lidi. Týden před tím, než jsme měli hrát ten důležitý mač s Lokomotivou o udržení v lize, pan Hruška zemřel...

Na pohřeb jsem mu nešel, snad jsem o tom ani nevěděl, to už se nepamatuji, ale o jeho smrti mi spolanská šeptanda tu smutnou zprávu donesla až do učiliště. Otřáslo to se mnou, ale brzo jsem na to zapomněl. Těsně před zápasem nám v kabině kouč Neuberger uděloval poslední pokyny co hrát, na koho si dávat pozor (na toho vysokého blonďáka v útoku) a co dělat, jak změnit taktiku, když gól dáme nebo dostaneme. Já jsem to ani moc neposlouchal, většina těch rad se mne jako brankáře ani netýkala, a tak jsem jen byl nervózní a trochu se mi třásly nohy jako vždy před zápasem. Tomu se předchází tím, že jeden začne nohama v kopačkách jakoby podupávat. A protože je nervózní většina kluků, nese se kabinou kupodivu uklidňující klepot kopačkových špuntů o podlahu. Pak jsme vstali, seřadili se a před vyběhnutím z kabiny kouč pronesl: „Kluci, udělejte to pro pana Hrušku!“

Mně vám najednou vyhrkly slzy a začalo mi hučet v hlavě. Už při tom vybíhání z kabiny se mi zdálo, že svět jakoby zpomalil, ale ještě to bylo celkem normální, až teprve s hvizdem rozhodčího pro začátek hry jsem upadl do jakéhosi transu. Sice jsem normálně chytal a v bráně se orientoval fotbalově, ale vše kolem mne se pohybovalo jako ve zpomaleném filmu - včetně mne! Také hlasy, výkřiky a fandovské povzbuzování jsem slyšel jakoby z velké dálky. Při tom jsem měl mysl naprosto klidnou, jako kdyby se mne nic netýkalo, a zdálo se mi, že pozoruji sám sebe, ale out of body zkušenost to nebyla. Já vězel ve svém těle naprosto pevně, i když jaksi uvolněně. Blonďák z Lokomotivy střílel, kličkoval a vůbec se snažil, ale na mne nestačil. Všechno jsem chytil a několikrát vyběhl tak, že jsem mu pádem pod nohy míč vzal. Nejvíce si ale pamatuji jeho trestný kop z hranice šestnáctky. Míč šel do šibenice po mé levici a uviděl jsem jej, až když se objevil nad obrannou zdí mých spoluhráčů. Míč letěl pomalu a já se pomalu odlepil od země, jinak se to popsat nedá, ano, odlepil, protože jsem necítil v tom skoku žádnou námahu, pomalu jsme letěl balónu vstříc a ten mě udeřil mezi loktem a zápěstím do paže a obloukem odletěl do autu.

Zápas jsme vyhráli s nulou a kluci mě nadšeně objímali a tvrdili, že při tom trestňáku jsem ležel ve vzduchu vodorovně s břevnem...

I nyní, po létech, cítím v těle to zvláštní fluidum, které mne tehdy obalilo a v němž jsem se dobrých 90 minut pohyboval nejsa pánem sebe sama. A přesto jsem se z toho nenaučil a nepochopil nic. Nadpřirozeno mnou cloumalo, a to dost dlouho, abych se z něj probral, ale nějak to nešlo. Pustilo mne až při závěrečném hvizdu rozhodčího. Kdybych se z toho poučil a dokázal se tak koncentrovat před každým zápasem, určitě bych byl skončil v reprezentaci, ale já se už nikdy tak hezky nedokázal zkoncentrovat. Dnes, kdy k panu Hruškovi nemám časově asi moc daleko, si říkám, že to možná způsobil on. Jistě se na nás z nebes tehdá díval...