Dozvěděl jsem tu smutnou zprávu až večer v sobotu 12. ledna. V Torontu skončila pozoruhodná a v jistém období i mimořádně dramatická životní pouť Jiřího Bradyho.

Připomínat jeho neuvěřitelný příběh? Ne, to opravdu není potřeba, jsou toho plná média. Ať už jde o dvojitý zázrak, díky němuž unikl z údolí stínu smrti, do kterého byl vehnán nacistickými bestiemi, anebo jeho další aktivity – kolem projektu „Hanin kufřík“ či finanční pomoci polistopadovým Lidovým novinám.

Pominout nelze ani nechutnou tahanici kolem neudělení státního vyznamenání, kterou pamatujeme z doby nedávné – roku 2016. Vedlejší efekt: Jiří Brady dokázal po delší době dostat občany na náměstí. Pak se vrátil do Kanady, mnoho jsme o něm neslyšeli – až nyní. Smutná zpráva, odchod na věčnost v požehnaném věku. Devátého února by mu bylo jednadevadesát.

Jiří Brady byl cosi jako kus naší historie. Všichni slušní lidé v této zemi hovoří s úctou o nadaném chlapci Petru Ginzovi. Kopii jeho kresby „Měsíční krajina“ vzal do vesmíru první izraelský astronaut Ilan Ramon. Stejnou úctu si zaslouží i Jiří Brady, který patří do téže skupiny terezínských vězňů. Oba se narodili v únoru 1928 – Jiří byl živou vzpomínkou na Petra, kterého nacisté ve věku teenagera zavraždili ...

Ne, nebyl opomenut. V civilizovaném světě takový člověk ani nemůže být. Oceněn byl ve své nové vlasti (Order of Ontario), obdržel jubilejní medaili od její formální panovnice, královny Alžběty II, i Záslužný řád ve Spolkové republice. A ve staré vlasti? Kromě jiných byl dekorován Medailí Karla Kramáře.

Jen toho vyznamenání od hlavy státu se nedočkal – a už nedočká. Jistě by mu slušelo, ale když vezmeme do úvahy všechny okolnosti, tak snad ani nevadí, že ocenění od současné hlavy státu ve své sbírce nemá. Věřím, že není potřeba dlouze vysvětlovat proč.

Odešel člověk, který si zaslouží, abychom ho uchovali ve své paměti. Člověk, který si zaslouží naši úctu. Jsem rád, že tady v roce 2016 byl. Nikdy na ty dny nezapomenu.

R. I. P.