Cestování letadlem po Africe bylo vždy spojeno s určitou porcí dobrodružství a nečekaných událostí. Zrušené lety, mnohahodinová zpoždění, nepřesné informace, s tím vším musel cestovatel počítat.

Počátkem 80. let minulého století zavedly ČSA linku do Dakaru a také do Freetownu (Sierra Leone). Nám, československým pracovníkům v Nigérii, tím vznikla povinnost pro cesty na dovolenou a zpět využívat přednostně spojení ČSA. Tak se stalo, že jsem byl v červnu jednoho roku pověřen, abych vedl skupinu českých žen a dětí, která odlétala z Lagosu na dovolenou a děti na uzavření školního roku v české škole. Byl jsem jediný muž a skupinu tvořilo kromě mě pět žen a šest malých dětí školního a předškolního věku z obchodního oddělení a velvyslanectví. Trasa letu byla jednoduchá. Z Lagosu do Freetownu (Sierra Leone) linkou Air Afrique a tam nasednout do letadla ČSA a se zastávkou v Casablance dorazit do Prahy. Jak se ale ukázalo, ve skutečnosti to bylo složitější.

Z Lagosu jsme odletěli podle plánu, ve Freetownu jsme vystoupili a vyložili i všechna naše zavazadla. Tento krok dopadl úspěšně, žádné zavazadlo se neztratilo. Do budovy letiště nás ale nepustili, byli jsme přece jenom krátkodobí tranzitní pasažéři, neměli jsme víza. Na terase před letištní budovou jsme se zvědavě rozhlíželi, na tomto letišti ještě nikdo z nás nebyl. Zarážející bylo, že na letišti nebyl žádný stroj k létání a místo ruchu, obvyklého na jiných letištích, zde panoval klid a mrtvolná nehybnost, žádné automobily na ploše, dokonce ani lidé. V prosklené hale byly jen lavice, na kovových rámech plastové polštáře. Jenže ty byly rozřezané, takže se na nich sedět nedalo. Podle letového řádu mělo letadlo ČSA přiletět za několik hodin, ale v Africe teorie jako obvykle moc nefungovala. Vlhké vedro začínalo působit, všichni se potili, děti zlobily a já byl jedinou osobou, za kterou manželky kolegů a děti běhaly s otázkou: „Kdy už přiletí naše letadlo?“

Měl jsem sice už určité zkušenosti s cestováním v Africe, jenže to se jednalo vždy jen o mě, teď ale skupina žen a dětí viděla mě jako osobu, která může ovlivnit chod událostí. Jenže já nemohl skoro nic, nebylo koho se zeptat, mobily, laptopy a podobné vynálezy tehdy ještě neexistovaly. Jediné, co jsme mohli, bylo čekat. Ve Freetownu byl delegát ČSA, který měl být na letišti, jenže ten se nedostavil. Představoval jsem si katastrofický scénář, že letadlo pro poruchu nepřiletí, přijde večer, děti začnou brečet, že mají hlad a žízeň, komáři začnou kousat, měli jsme jen jeden kohoutek s vodou, která asi nebyla pitná, ale dobrá aspoň na opláchnutí. Zpoždění už nabíralo hodiny a mně nezbývalo než se procházet před halou a pozoroval nebe, jestli se na něm neobjeví černá tečka letadla, s nedočkavostí, s jakou vyhlíželi pevninu Kolumbovi námořníci. O tom, že by nám někdo nabídl občerstvení nebo nás odvezli do tranzitního hotelu, pokud by naše letadlo nepřiletělo do večera, se nedalo uvažovat.

Už se začínalo šeřit, když jsem konečně v dálce spatřil malý, zvětšující se bod – blížilo se letadlo! Za chvíli už nebylo pochyb, byla to naše očekávaná dvaašedesátka. Současně s přistáním letadla se objevil i zástupce ČSA ve Freetownu, zřejmě měl přístup k informaci o příletu. Že by se k nám dostavil dříve, to ho nenapadlo. Všem spadl kámen ze srdce, ale ten největší asi spadl mně. Co nejrychleji nastoupit, odstartovat, natáhnout se do sedačky, vychutnat studenou láhev plzeňského a pohroužit se do sladkého polovědomí. Můj nevděčný úkol skončil.

Naštěstí linku do Freetownu provozovaly ČSA jen krátce, takže taková zkušenost se už v dalších letech neopakovala. Netušil jsem ovšem, že s podobným přístupem k povinnému určení leteckého spojení se o patnáct let později setkám znovu. Bylo to v ghanské Akkře, kde jsem se při společenské akci bavil s diplomatem USA o nadcházející dovolené. Kolega se svěřil, že letí do New Yorku přes Londýn. Překvapilo mě to, protože několikrát týdně létaly nonstop na lince Akkra-New York letadla Ghana Airways, a tato společnost měla docela dobrou pověst. Americký kolega mi vysvětlil, že státní úředníci musejí podle zákona pojmenovaného podle dvou kongresmanů cestovat přednostně s americkými společnostmi, v případě přestupů alespoň větší část trasy.

Musel jsem se v duchu omluvit, že v době povinného určení leteckého spojení s ČSA před patnácti lety jsem byl přesvědčen o tom, že na něco podobného může přijít jen naše ministerstvo zahraničního obchodu. Zdali platí příslušný zákon pro státní úředníky USA stále, nevím. Pro mě je to jen vzpomínka na minulé časy.