Od malinka, tedy co vzpomínám, mám Vánoce spojené s jakýmsi tajemnem. Již kolem Mikuláše nám připomínali, že se blíží hodnocení našeho chování, které měl za úkol zprvu Mikuláš a pak o Vánocích Ježíšek. U „třeboňské babičky“ jsme poslouchali roráty, a to jen proto, že se u ní tradovalo, jak do kostela sv. Jiljí v Třeboni přišel malý chlapec vyvolat maminku: „Roráte, roráte, je tu maminka? Mami pojď domů, Pepík se posral.“ Myslím, že to bylo jediné neslušné slovo, které kdy naše babička vyslovila, asi proto, že to nešlo říci jinak.

Nezačal jsem nejslavnostněji, ale pokusím se to napravit. Myslím, že nejvíc si ono tajemno užíval tatínek. To vrcholilo na Štědrý den po večeři. Dodnes nevím, jak se mu to dařilo. My žili tehdy v Táboře v bytě 1+1 a taťka chodil pracovat do ordinace doktora Závorky, váženého zubního lékaře. Takže to vše musel stihnout po večerech. My se sestrou Libkou, o 4 roky mladší, měli postýlky v tom samém pokoji, kde potom stál stromek. Ten jsme ovšem před večeří nikdy neviděli. Vnímali jsme jen náznaky. A protože se tehdejší život odehrával v kuchyni, netušili jsme, co se děje v pokoji. Občas se nám podařilo „nepozorovaně“ tam nahlédnout, ale pokoj byl prázdný. Na Štědrý den po obědě, kdy se podával kuba, jsme šli na brusle nebo sáňkovat. Venku nás lákalo okno pokoje, ale nic se za ním nedělo. Právě si uvědomuji, že si z dětství nepamatuji jiné Vánoce než bílé. Řeka Lužnice v Táboře bývala zamrzlá jen z části.

Po setmění jsme přišli domů, kde to již vonělo pečeným štrúdlem a ještě něčím dalším voňavým. Nevím, jestli to byla purpura, ale vonělo to. Dodnes cítím ono tajemno a očekávání, co přinese Štědrý večer. K večeři jsme se oblékali svátečně a jako děti jsme byly jistě hodné.

Už se nemohu zeptat tatínka, jak to tehdy dělal, že jsme nic neviděli. Po večeři zacinkal zvonek, my otevřeli dveře a tam stál rozsvícený stromek s prskavkami. Na stromku byly svíčičky, které se přeci musely zapálit! Z dárků jsme se radovali všichni, maminka bývala „překvapená“ a radovala se s námi. Tatínek si hned zapálil cigaretu od Ježíška, což byla za protektorátu vzácnost. Soused, nekuřák, vypomohl mamce s body na tabačence. Umí si dnes někdo představit, co vše bylo vzácností?

Když si nyní uvědomím, co vše rodiče museli dělat, abychom nepocítili bídu protektorátu...

Jen jedno platilo i po únoru 1948, že se nikde neříká, o čem se doma hovoří.

Advent jsem tehdy vnímal jen jako „náznak“ blížících se Vánoc formou jízd do Pořína a odtud k Oblajovickému mlýnu a do Domamyšle pro mouku, máslo, mléko a kousek masa, asi drůbeže. Já maminku doprovázel a nyní nevím, zda jsem pomáhal nebo zdržoval, ale hrdě jsem chodil s batohem na zádech lesem, kde jsem mamce „prošlapával“ cestu sněhem. Před nádražím v Poříně mamka nasypala obsah mého batohu do svého, abychom mohli jeden batoh před vjezdem do Tábora vyhodit z vlaku na smluveném místě, kde již čekal tatínek a my kontrolou na nádraží prošli pohodově.

Z protektorátu skočím do další totality. To bylo tak. My se v roce 1947 stěhovali do Soběslavi, kam dostal tatínek koncesi jako dentista. Ve vile, kterou tatínek zdědil po tetě, jsme začali žít, jak taťka říkal, jako lidi. Neradovali jsme se dlouho. I když rok 1948 začal u nás krásně, byl to velký zlom. 2. ledna se narodila sestra Vějdina a to byla poslední radost. Přišel Vítězný únor, my měli vilu s velikou zahradou a tatínek úspěšnou zubolékařskou praxi s velkou klientelou. Protože jsme se přistěhovali z Tábora, neznali jsme „ty správný“ sousedy, a tak někoho napadlo, že by z vily se zahradou mohla být výborná školka. Bylo by se tomu dalo zabránit tatínkovým vstupem do KSČ s nadstandardním měsíčním členským příspěvkem. Soudruzi byli hodní, protože celou ordinaci sebrali až potom, co byla bance splacena poslední splátka. Že její vybavení bylo stále moderní, jsem se přesvědčil v roce 1968 při návštěvě zubárny, kterou užíval vedoucí lékař.

Nevím, co mě to napadlo plést do adventní pohody tuto vzpomínku, ale musel jsem uvést onu atmosféru. Když dnes poslouchám vzkazy s děkováním zdravotníkům v rádiu, vzpomínám, jak jsme v Soběslavi poslouchávali Vzkazy domovu na Svobodné Evropě, která tehdy ještě nebyla tak masivně rušená.

To je jen jeden z pohledů, nač si v souvislosti s adventem dědek vzpomene. Byl bych rád, kdybychom nezapomínali.