Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996VZPOMÍNKA: Mezi dvěma jazyky
Obě události dokázaly ve svorném, bohužel však nežádoucím úsilí odstranit všechny potenciální příbuzné z této strany a zachránil se jen můj tatínek, tehdy raný teenager vybavený malým kufříkem. Tatínek již zemřel, kufřík je doma jako památka. Leč stalo se a tatínek byl nakonec rád, že zachránil holý život, byť za okolností, které způsobily, že o svém mládí prakticky nikdy nevypravoval. Oženil se s Češkou, a tak došlo k tomu, že jsem vyrůstal jako dvoutřetinový fragment Rosettské desky: dvojjazyčně i ve dvou abecedách. S maminkou jsem mluvil česky, s tatínkem rusky. Tento zvyk jsme dodržovali za všech okolností, tedy i na veřejnosti, třeba v čekárně.
S odstupem let si vzpomínám na svou babičku, která mne, ještě malého chlapce, poučovala, že všechno zlé je pro něco dobré. Dnes se blížím jejímu věku a mám občas pocit, že to sice nebývá vždy tak docela pravda, nicméně něco na tom je. Soudím tak přinejmenším ze svého dvojjazyčného života. Nešlo přitom o to, že jsem mohl snáze komunikovat s několika ruskými známými a přáteli naší rodiny. Bylo to sice milé, na druhé straně tyto styky jen zhoršovaly můj už tak nevalný kádrový profil.
Pro ty, kdo tento termín už dnes neznají, bych rád připomněl, že jsme při každé příležitosti, a těch si úřady nalézaly hojnost, vyplňovali nějaké dotazníky. Tam jsem také psal, že můj tatínek se narodil v Rusku, odkud přišel do Československa. To stačilo, abychom byli podezřelí, tatínek i já. Vina otců padne na hlavy dětí. Navíc nebylo některým institucím zatěžko zjišťovat, s kým se dotyčný stýká. To byla ta méně příznivá stránka mince, ovšem pár ruských známých byly zajímavé osobnosti, nejednou tragické.
Ne vždy to byli porevoluční emigranti. Viktor Stěpanovič, jméno vynechávám, ač jeho nositel je už dávno mrtev, byl jednou z výjimek. V Československu se usadil až po druhé světové válce jako demobilizovaný příslušník Rudé armády. V uniformě prožil značnou část života, když do armády byl vstoupen jako sirotek po zmíněné již revoluci a občanské válce, a posléze přežil i fronty války světové. Vlastně byl jakousi zkreslenou verzí janičárů. Také ani ne základní škole odrostlý byl zpracován do žádoucí podoby a jen nebyl příslušníkem jiného národa. Zůstal bezdětný a snad proto měl v oblibě mého bratra a mne.
Návštěva u něj začínala sklenicí samohonky, jejíž výrobě v měřítku rozhodně imponujícím věnoval každodenní nemalé úsilí. Vzhledem k jeho spotřebě byla taková aktivita nezbytná. Jednou přiznal, že mu láhev vodky vypitá na jeden zátah zachránila život, když onemocněl tyfem. To působil v oddílech dohlížejících na úpravy Transsibiřské magistrály. Po větším počtu sklenic přicházely přízraky. Nemám jiné označení pro vzpomínky příslušníka zvláštních oddílů, které kolektivizovaly ruskou vesnici. Rekvizice zrní, když to nešlo po dobrém, nastoupil transport do lágru, v případě odporu střelba. Jako by Viktor Stěpanovič po letech slyšel nářek lidí a jejich kletby. Dostihovaly ho i v pražském bytě a tyhle vzpomínky končily prakticky pokaždé deliriem.
Ten muž nikoho neměl. My jsme mu ale nemohli dát rozhřešení, poskytnout útěchu. Mohli jsme ho jen vyslechnout, i to mu zřejmě pomáhalo. Role zpovědníka není příjemná. Nad takovými příběhy rozhodně ne, ale snad jsme Viktoru Stěpanoviči trochu pomohli. Sotva jsme mohli udělat něco víc, když i dnes jsou moje vzpomínky a pocity vpravdě smíšené. Viktor Stěpanovič byl produktem a obrazem přízračně kruté doby, člověk, jemuž od mládí vtloukali do hlavy jakousi doktrínu, víru v něco, kvůli čemu střílel své krajany a čemu pak po letech přestal věřit. Nastoupila prázdnota vyplněná lihem. A hrozné vzpomínky. I tohle byl tedy jeden z těch, s nimiž jsem se stýkal. Takže nevím, jak to bylo v tomhle případě s mými kádrovými materiály. Styk s rudoarmějcem by neměl být nic špatného, spíš naopak, pokud by však nevyšlo najevo, s jakým.
Zpět k mojí dvojjazyčnosti. Byla tu i lepší strana této mince. Vstupoval jsem do první třídy roku 1948, kdy začal téměř nepřetržitý sled reforem školství. Jednou z prvních změn bylo zavedení povinného jazyka, ruštiny. Jsem poslední, kdo by brojil proti cizímu jazyku. Naopak. V tak malém národě je znalost jazyků více než důležitá. Tehdy, na přelomu čtyřicátých a padesátých let, to byl určitý skok. Analogický skok provedlo školství po roce 1989, kdy se objevila angličtina, v menší míře pak jiné jazyky. V obou případech nastal velmi podobný průvodní jev – nebyli učitelé mocní patřičného jazyka.
Po roce 1989 nastoupili dobrovolníci z ciziny jako „nativní mluvčí“, většinou opravdu se snažící, leč k výuce čehokoli, jazyky nevyjímaje, je vhodné mít alespoň základní pedagogické minimum. Jistě, někdo se obejde i bez něj, jsa přirozeně nadaný učit, ale mám pocit, že takto obdařených moc není. V mém dětství sice nechyběli nativní mluvčí, nesnáz byla v tom, že šlo vesměs o ruské porevoluční emigranty, tedy potenciální podezřelé kontrarevoluční živly. Prostě „bílá kontrarevoluce“.
Neznalé této terminologie bych odkázal na některá díla, třeba Solženicynova, ale ostatně Šolochovův „Tichý Don“ stojí také za přečtení. Podstatné bylo, že sotva kdo by si dovolil nechat učit ve škole takové živly ze své podstaty pokládané novému společenskému zřízení za navýsost nepřátelské. Po pravdě řečeno, tak tomu u emigrantů vesměs bylo a je to pochopitelné, připomeneme-li, za jakých podmínek před lety opouštěli právě nastolované lepší zřízení. Navíc měli obvykle víc informací o tom, jak instalace tohoto systému pokračuje.
S nástupem ruštiny se vytvořila delikátní situace mezi paní učitelkou a mnou – já rusky mluvil, ona byla v lepším případě o dvě vyučovací hodiny napřed. Tato vlídná žena, uvědomujíc si prekérnost situace, zvolila formu předčítače: probíraný text jsem nejdřív přečetl, pak se o totéž pokusili moji spolužáci. Stal jsem se čímsi jako pomocným učitelem a v této symbiose jsme přežívali další školní léta. Vazba sice postupně slábla, protože ve vyšších třídách už nastupovaly pedagogické síly v jazyce vzdělané, nicméně jsem v hodinách ruštiny nebýval zbytečně vyrušován, jen když bylo třeba, abychom se zaskvěli před inspekcí.
Ještě na začátku dráhy učitelského mládence jsem měl příležitost vcelku ojedinělou, alespoň vzhledem ke své osobě: stal jsem náhražkou reportéra. Když zemřel Josef Stalin, rozhostil se předepsaný smutek, pravda, byli tací, kdo ho měli upřímně. V den pohřbu velkého učitele, myslitele, vojevůdce, otce národů, přítele dětí, jazykovědce, filosofa – snad jsem nic podstatného nevynechal – jsme byli ve třídě a školní rozhlas přenášel reportáž z Moskvy. Už si to moc nepamatuji, ale byla v tom také nějaká ruština, a tudíž jsem byl vyzván, abych alespoň naší třídě přiblížil i tuto část přenosu.
To byl okamžik pravdy. S tatínkem jsem sice hovořil rusky, ale o pohřbech velikánů jsme se nebavili. A protože jsem ani s maminkou nerozprávěl o tak zásadních věcech, jakými jsou funerální ceremonie, byl můj slovník z této oblasti chudý. Sice jsem chvílemi tušil, co že to reportér říká, ale postrádal jsem české ekvivalenty, a samozřejmě také košatý jazyk profesionála. Moje reportáž, přitom jen útržkovitá, měla zřejmě nějaké slabiny; v paměti mi utkvělo ani ne tak to, co jsem říkal, to je dávno zapomenuto, ale párkrát takový zvláštní výraz, který se mihnul na tváři paní učitelky. Rozhodně to nebyl výraz bezbřehého smutku.
Ruština mne provázela všemi školskými stupni, ten nejvyšší nevyjímaje. Byl to předmět, kde jsem měl vždy úlevy. A také mnohokrát ztichlo naše okolí, když jsme se s tatínkem začali bavit. Naposled to bylo v nemocnici, kam se dostal ve věku velmi pokročilém, kdy tělo opouštělo stále jasného ducha. Během příjmu jsme se samozřejmě bavili rusky a najednou sestra, která vše připravovala, promluvila na tatínka rusky. Byla to Češka, ale znala jazyk ze školy velmi dobře. Nastal vzácný okamžik, kdy se někdo takhle spontánně přihlásil k jazyku mého tatínka. Jeho dojetí bylo nelíčené a byl to jeden z posledních světlých okamžiků jeho dlouhého a dost pohnutého života.
