Ke svému příjemnému překvapení jsem si onehdy všiml, že je šestnáctého, a tudíž den narozenin mé dcery. Tedy, aby nedošlo k nedorozumění, že má dcera narozeniny 16. ledna, si pamatuji celý její život, můj problém vždy spočíval v tom, že jsem nikdy moc nesledoval kalendář, a tak mi některé významné dny celkem pravidelně unikaly. Ale tentokráte jsem nezapomněl a hned ráno jsem dceři zavolal, popřál jí, a ona – poté, co poděkovala - mi řekla, že se nemůže dočkat, až obnovíme naši tradici a oslavíme její narozeniny lyžovačkou. Radostně jsem přitakal, ale když jsem se s ní rozloučil, zavalily mě vzpomínky nejen na mladí mé dcery, ale na mé mládí a na naše výpravy do hor s naším tátou.

Táta byl velice zdatný sportovec, lyžař sice nebyl z nejlepších, ale co mu chybělo na technice lyžování, to doháněl zápalem, silou a nebojácností. Pravda, většinou mu to vycházelo a dojížděl dolů celkem bez úrazu, ale to byla jenom otázka štěstí. Čas od času to neklaplo a tatík přijížděl dolů lehce pocuchán, ale na náladě mu to nikdy neubralo. Jezdili jsme s ním na hory od dětství – tedy my tři bratři a on. Maminka se nezúčastňovala, protože cokoliv, co jenom připomínalo sporty, jí bylo celkem cizí. Po čase nejstarší bratr přestal jezdit s námi, ale my, tedy bratr prostřední a já, jsme v tom pokračovali a moc jsme to měli rádi. Užívali jsme si hor, byli bezstarostní, celkem jsme nedbali na zažité společenské tradice, jako je například etiketa stolování, večeře jsme jedli dost často z papíru, což by asi maminka nepřežila, prostě jsme se měli dobře. Ale postupně jsme začali jezdit na hory víc a víc s kamarády a s tátou čím dále tím méně. Pravda, občas, když nás pozval, tak jsme milostivě souhlasili a tvářili se, že to děláme pro něj.

Ta skupina kamarádů, se kterou jsme lyžovali, byla výtečná a byla to tatáž skupina, se kterou jsme jezdili v létě na vodu. Pravidelně jsme v létě plánovali lyžovačky a v zimě vodu, a to samozřejmě většinou v hospodě. Při jedné z takových návštěv hospody jsme probrali některé závažné filosofické otázky a po chvíli přešla řeč na upřesnění posledních technických detailů nastávající lyžovačky. Kdo pojede s kým atd. Najednou se ke mně otočil brácha a říká: „Hele, už jsme se dávno nesklouzli s tátou, myslíš, že by se mu chtělo?“ Byl jsem si celkem jist, že ano, ale pro jistotu jsem povstal a šel mu zavolat - v hospodě byla překvapivě fungující telefonní budka.

Začal jsem od lesa a zeptal se, zda má táta ještě možnost zařídit pobyt na horách. Táta byl lékař internista, měl na starosti také pár stavebních podniků, které disponovaly horskými boudami a pana doktora tam také pouštěly. Jenom se suše optal, jestli chceme jet s tou naší partou a kolik by nás bylo. Řekl jsem mu, že bychom byli jenom tři, tedy on, brácha a já. Po chvíli ticha se táta optal: „A to chcete jet se mnou?“ Ujistil jsem ho, že bychom byli moc rádi, kdyby to šlo. Po krátké odmlce táta řekl: „To se mi líbí, já to zařídím.“ Jeli jsme do Rokytnice a dodnes na ty tři dny, které jsme tam s tátou strávili, s bráchou vzpomínáme. Byly to ty staré dobré časy, lyžování, bezstarostnost, prostě paráda. Byl to také začátek obnovení tradice a nějaký čas jsme opět s tátou vyráželi a moc si toho užívali. Pravda, konec té tradice byl poněkud dramatický – při jednom z těchto výletů, shodou okolností opět do Rokytnice, si táta ošklivě zlámal nohu, a to hned ve dvou místech, a přestože byl zdatný bojovník a po sundání sádry cvičil, co mu síly stačily, s lyžováním byl konec. Byl to sice smutný konec krásné tradice, ale vzpomínali jsme na to všichni tři dlouho, teď už, bohužel, vzpomínáme jenom my dva.

A tak jsem zvědav, podaří se nám s dcerou obnovit tu naši tradici a jestliže ano, bude na to mít stejně krásné vzpomínky jako já na naše výlety s tátou??