12.7.2020 | Svátek má Bořek


VZPOMÍNKA: Konec družby

11.1.2020

V roce 1965, koncem měsíce září, jsem byl na vojně už celý rok. Mazáci, tedy ti, co narukovali na vojnu o rok dříve než já, začali odcházet do civilu a ti, co tu ještě zbývali, to měli většinou „za pár“. Čímž se mínilo za pár dní! Za kolik přesně, to věděli mazáci velice dobře.

Za tím účelem si každý z nich pět měsíců před datem odchodu z vojny opatřil krejčovský metr, který měl sto padesát centimetrů, a oni z něj každý den centimetr ustřihli. Většinou, asi z nudy, barvili každý centimetr jinou barvou, takže metr hrál všemi barvami viditelného spektra. Stočený do klubíčka jej nosili u sebe a každému, kdo projevil zájem, ale obzvlášť nám, bažantům, jak se říkalo nově příchozím na vojnu, kteří ten titul nosili celých dvanáct měsíců, radostně ukazovali, že už to mají jen za 120 nebo 61 dní.. To podle toho, jak se jim dvouletý pobyt v československé armádě krátil a jestli měli do civilu čtyři měsíce nebo už jenom dva.

Jejich odchod měl většinově stejné datum, tedy konec září, ale individuálně se ta data mohla lišit podle toho, jestli musel mazák nasluhovat dny, které na vojně strávil v base, čili ve vězení. To se v armádě neodpouštělo. Kolik dní jeden strávil v base, dvakrát tolik dní musel nasluhovat. Byli mezi mazáky tací, co šli domů až na Vánoce. Já měl jít na Vánoce také, protože jsem si poslední den pobytu v Táboře, kde jsem sloužil, zlomil oba kotníky, ale to jsem v tu chvíli samozřejmě ani netušil. A tak jsem - jako každý bažant - byl pln smutku, že nemohu jít domů s o rok staršími druhy ve zbrani, ale také pln malé radosti, že už nebudu bažant, nýbrž mazák.

Kázeň trochu polevila, protože většina mazáků už na všechno kašlala a ono se to trochu přeneslo i na nás, na bažanty, a tak velitelský sbor vymýšlel akce nejen jak utužit kázeň, ale trochu tu vojnu i osladit. Hlavně nám, co jsme tu měli trčet ještě rok. A tak byly pořádány různé kulturní akce jako třeba odchod čety do kina na večerní film za nejlépe uklizenou světnici. Tato akce ale zklamala kulturní trégry táborské armády, protože většina vojáků se hned, jak v kině zhasli, přesunula do hospody. Zde se připojila k mazákům, kteří tam už od odpoledne popíjeli pivo a zpívali písně, které je na vojně neučili. Nejoblíbenější byla: „Hop sem, hop tam nám už je to všechno jedno, s náma už to nevyhrajou...“

Dá rozum, že takové družení mazáků s bažanty se důstojníkům nelíbilo a do hospod posílali hlídky, které ale nanejvýše chytily jednoho bažanta, zatímco mazáci utekli oknem..

Snad proto se důstojníci a politruci štábu rozhodli, že celému útvaru ukážou pravou družbu, a to se Sověty. Tedy se sovětským pěveckým sborem. Ten měl přijet k útvaru navečer, snad aby vojáci nepřišli o každodenní výcvik. A měl být překvapením. Kromě vyvolených obyčejní vojáci nejen o ničem nevěděli, ale ani netušili, že po skončení výcviku, kdy je velitelé prohnali všemi loužemi na tankodromu, ani nebudou mít čas se umýt.

Na nádvoří kasáren se přistavily dvě vétřiesky se spuštěnými sajtnami, ke kterým přistavili dřevěné schody, přes podlahy obou náklaďáků se přehodilo něco na způsob červeného plátna a pódium bylo na světě. Nás vojáky, včetně těch špinavých z tankodromu, nahnali na nádvoří, kde jsme museli usednout na zem a čekat, co bude dál. Mnozí remcali, protože měli hlad a dávali přednost večeři v jídelně před čímkoliv kulturním, co mělo přijít. Důvěra, že by důstojnictvo pro ně vymyslelo něco skutečně kvalitního nebo i jen koukatelného, byla tak malá, že se na stupnici 0 až 10 rovnala nule.

Remcání ale přestalo, hned jak autobus přivezl a vyklopil sovětský pěvecký sbor. K obrovské radosti všech sedících vojáků, ale ke zděšení poddůstojnictva zodpovědného za kázeň, pěvecký sbor nebyli Alexandrovci nebo jim podobní dováditelé, ale sovětské pionýrky, kterým bylo snad patnáct, šestnáct let. Všechny byly v bílých košilích s pionýrskými šátky kolem krku a v modrých plisovaných sukních.

Nic z toho ale vojáky neoklamalo. Byly to zkrátka pěkné holky v rozpuku a na ty mohla oficiální místa navléci třeba pytle od brambor, stejně by se líbily. Už když děvčata lezla po schodech na pódium, zvedl se mírný vítr, který jim nadouval sukně. Vojáci to uvítali řevem a potleskem, jaký se doposud nepodařilo oficírům docílit při žádné kulturní akci. Děvčata se seřadila u mikrofonu a začala zpívat. Zpěv jim šel, ale protivný vítr ne a ne ustat a čím víc dul silněji. Chudinky pionýrky zpívaly a při tom se snažily držet své široké sukně u kolen, což nebylo vůbec lehké. Čím víc se snažily, tím víc vojáci řvali nadšením. Nakonec zpívat přestaly a shlukly se do hloučku, v kterém měly jakous takous jistotu, že udrží své neposlušné sukně v patřičných mezích.

Na korbu po dřevěných schodech vyběhlo uskupení předem vybraných mazáků s obrovskými pugety květin a jali se je předávat dívčinám, jakož se i družit, jak měli přikázáno. Družit se však za stávajících podmínek bylo těžké, a tak mazáci zpočátku rozpačitě přešlapovali u klubka děvčat nevěda co počít, až jeden se pokusil pomoci mladé pionýrce udržet neposlušnou sukni u jejích kolen. Ostatní to okamžitě začali napodobovat a sedící obecenstvo to kvitovalo poznámkami, které tu nemohu uvést, ale při nichž se červenali poddůstojníci i důstojníci, neboť ti jim na rozdíl od sovětských pionýrek dobře rozuměli. Jejich rádoby ostré pohledy směrem, odkud poznámky létaly, se míjely účinkem.

„Ukaž jí, za kolik to máš!“ zařval někdo z davu.

A skutečně pár mazáků začalo z kapes vytahovat své barevné metry, respektive co z nich neustálým odstřihováním zbývalo. A to nebylo mnoho, protože to skutečně měli za pár. Nejdelší byl asi třináct centimetrů a tu se začaly Rusky červenat jako naši oficíři při nelichotivých poznámkách.

„Volové!“ zařval někdo, „vony si myslej že tak máte dlouhý péra!“

Takovou ostudu, když mu to došlo, neunesl jeden z mazáků, který to měl už jen za sedm, a jal se tedy rozepínat poklopec. Naštěstí si toho všiml major Vyčichlo, který byl ze všech důstojníků nejzdatnější a v tom památném roce měl za sebou nácvik s vojáky základní služby (bažanty) na spartakiádu. Jedním ladným skokem se vyhoupl na korbu přistavených vétřiesek a srazil nešťastného mazáka s rozevřeným poklopcem z pódia na zem. Pak poslal zbývající mazáky za ním po dřevěných schodech a bylo po družbě.

Voják s rozepnutým poklopcem, který nedělal nic jiného, než že se snažil zachránit reputaci naší armády, dostal 30 ostrých (třicet dní v base) a šel domů až v prosinci. A to mohl být rád, že mu československá armáda nenapařila prokurátora za pokus o znásilnění. To by, chudák, byl ještě na vojně, když k nám za necelé tři roky, v šedesátém osmém, vtrhli bratři těchto pionýrek a bylo po družbě docela.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.