Psychologové tvrdí, že každý máme prototypické představy pojmů. Někdo si automaticky představuje jablko jako zelené, třeba Granny Smith, jiný jako červené, třeba Jonathan. Někomu se jako „pes“ vybaví airedale, jinému vlčák, a zase jinému miniaturní pudlík. Můj pojem i prototypickou představu „vytáčení nasránka“ vytvořila má žena.

Už si nevzpomínám, proč k nám přišel její žák a jak se rozhodli, že si spolu zahrají šachy. Ale rozhodně si pamatuji, že kromě základních tahů některých figurek oba šachy neuměli. Oba z nějakého důvodu věřili, že cílem hry je dostat figurky na protější okraj šachovnice, tedy na soupeřovu první řadu. Velkoryse si nevšímali svého ani soupeřova krále v šachu; když tam vydržel dosud, jistě to ještě pár tahů vydrží. Ale ani král v matu je nemohl zarazit. Hra vesele pokračovala. Dokonce se oba občas na pár vteřin zamysleli. Žádný šachista by asi nepochopil nad čím. Protože potom stejně udělali tah zcela nesmyslný a často pravidly nepřípustný. Ale bavili se královsky!

Což bylo odepřeno mně. Jen hráč pochopí utrpení jiného hráče, když vidí takovou zlotřilost, takové rouhání se, takovou ničemnost.

„Vždyť i tu šachovnici máte postavenou špatně,“ zaúpěl jsem.

„To nám nevadí.“

„Ale oba stojíte už několik tahů v šachu!“

„A co ti to vadí?! My se bavíme dobře, tak nás nech na pokoji a starej se o sebe!“ To byla moje žena; její žák si na mě zatím netroufal. „My si to můžeme hrát, jak nás to baví!“

A v tom je jádro vytáčení nasránků. Protože nasránek dobře ví, že má pravdu. Naprostou, nezvratnou, neoddiskutovatelnou, snad i docela svatou pravdu. Každý by ji musel uznat! A vida, neuznává. S tím se přece musí něco udělat, to tak nejde nechat! A vida, nedá se s tím udělat nic. Nasránek by měl mít nad chybujícími převahu – a nemá, spíš naopak. No není to na infarkt nebo na mrtvici?! A oni se, pacholci, zatím docela dobře baví! To je na tom snad to nejhorší, to je ta celá bída a úpadek dnešního světa…

Můj přítel dosáhl v tomto oboru mistrovství. Za krásného slunečného dne si postavil malířské štafle na nábřeží poblíž Národního divadla, s klasickým a tolikrát malovaným pohledem na Vltavu a Hradčany, „skvostné to panoramato!“. Občas od svého díla vzhlédl a pozorně je porovnával s předlohou. Jenže on maloval zasněženou horskou chaloupku s jelenem vykukujícím z nedalekého zasněženého lesa. S párou u huby. To utrpení nasránků, kteří mu nakoukli přes rameno na rozpracované plátno, bylo ukrutné. Někteří jen sípěli. To se snad ani nesmí, takové posvátné téma, to je snad svatokrádež! Jeden nasránek údajně sháněl policistu, aby té nepřístojnosti udělal přítrž. Mistrovský kousek!

Za studentských let jsme provozovali variantu. V pražské tramvaji se spolužák zeptal zdánlivě neznámých spolucestujících, ve skutečnosti kamarádů a spolupachatelů, zda jede správně. Jeho moravský, ba až slovácký přízvuk se nedal přehlédnout. Spolužák se silným ostravským přízvukem ho ujistil, že jede úplně chybně, že si musí vystoupit, zatímco jiný, bezpochyby Severočech, vysvětloval „správnou cestu“. Naprosto bizarní. Že, například, ta nejlepší cesta z Karlova náměstí do krčské nemocnice je přes Dejvice, nejlépe s přestupem u Smíchovského nádraží.

Pražáci si většinou hledí svého. Ale také jsou často hrdí na svou znalost hlavního města. Takovou ohavnost, navíc autoritativně pronášenou cizím, a tedy nesprávným přízvukem většinou nemohli skousnout. Natož pak strávit. Vždy se našel alespoň jeden, který rozhořčeně vstoupil do hovoru, poslal falešné rádce někam daleko, kam patří, vždyť jsou stejně ještě celí od hnoje, a začal vysvětlovat správnou cestu. Někdy se i dovolával svědectví ostatních cestujících. Jindy, když jsme měli štěstí, některý cestující dokonce dobrovolně nabídl vylepšení cesty, čímž se obvykle dostal do ostrého sporu s původním znalcem. Ale skutečnou ránu nasránkům zasadil náš kamarád, když rozvážně pravil „Tož vám pěkně děkuju. Ale já těm šohajům věřím, oni by mě jistě neklamali!“ A na další stanici si vystoupil. Zatímco nasránek se dovolával spravedlnosti od celé tramvaje a řekl bych, od celého vesmíru.

Jako studenti jsme tomu museli dát řádný vědecký podklad. Sesadili jsme Jana Kámoše Komenského z trůnu „učitele národů“ a dosadili tam Zenona z Eleje a Járu Cimrmana. Protože oba skvěle učili lidi, kudy, přátelé, cesta nevede. A nasránkové světa, když narazili na ty slepé uličky, obvykle ani nevěděli, co je to bacilo mezi oči. Ale náramně se zlobili a vztekali se. A přece se náš studentský pokus jen tak tak kvalifikoval coby umění vytáčet nasránky.

Každé umění, když dosáhne určité úrovně mistrovství, vypadá až závratně snadně. Samozřejmě a přirozeně. A tak jsem se zřejmě po léta mýlil, když jsem si myslel, že šířím světem Zenonův a Cimrmanův odkaz umění slepých uliček, umění paradoxních „ne-cest“, které tak dráždily pořádkumilovné všeználky světa. Když jsem se, například, zubní laborantky ptal, zda se mám při rentgenování chrupu usmívat a říkat „cheese“, aby byl obrázek pěkný. Když jsem kupoval nový kávovar a trval jsem na tom, aby mi přibalili zákusky vyobrazené na obalu. Jinak že to je falešná reklama. Když jsem vracel los a žádal nazpět peníze, protože mi prodali zmetek – ani jedno z tažených čísel nebylo na mém losu správně. A podobné ftákoviny.

Pravda, nasíral jsem lidi. Ale tím skutečným nasránkem jsem byl já. Jako bych jen šířil a sdílel s ostatními tu velkou nespokojenost. Jako bych jen dal ostatním ochutnat, co jsem cítil. Byl jsem to já, který se nemohl vyrovnat s paradoxy života a světa. A ostatním dával za tu svou nespokojenost co proto. Kdepak umění; křeč!

Asi si všichni musíme najít tu svoji jemnou, ale tak důležitou hranici mezi uměním vytáčení nasránků a andělským pádem mezi nasránky samotné. Psychologům nevěřím, jsou to většinou podivíni, ale přece se vracím k té základní, prototypické situaci a prototypickému pojmu. A vidím to jako dnes, jak si oba, žena i její žák, hledí svého, hrají si po svém, užívají si toho a nikomu nepřekážejí. Praví umělci. Jak tohle může někdo neobdařený a žlučovitý jen tak spolknout?!

  ***********

Autorova skvělá knížka Povídky a příběhy je už k dostání a lidé marní své životy, dokud si ji nekoupí a nepřečtou. Koupit ji můžete zde.