VZPOMÍNKA: Doktorka a senátorka
Teď jsme seděli u kávy nevalné universitní chutě a povídali si o kulturní situaci v České republice, o tom, jak přes veškerý strach o osud nesubvencované "kultury" česká divadelní scéna rozkvetla, o plných knihkupectvích, o oblíbených "Levných knihách", o propastných rozdílech v kvalitě překladů a řeč se pomalu stočila na emigraci, na minulost, která k ní vedla, a od toho byl už jen skok ke vzpomínkám na sovětský vpád v srpnu 1968.
Připomněli jsme si nejen politiky a společné známé, ale i euforii doby i morální marasmus, který jen o rok později zachvátil společnost - i poslední vzepětí národního ethosu reprezentované Palachovým sebeobětováním. Paní Moserová mi pak vyprávěla jak jí popáleného Palacha přivezli na kliniku do Legerovy ulice.
Určitě to znáte také - někdy stačí písnička, jindy vůně nebo jen slovo a současnost se najednou rozplyne ve vzpomínce natolik živé, jako by se člověk náhle ocitl v jiném prostoru…
Opět jsem stál před pasáží Černá růže Na příkopech, kam nás zatlačilo komando speciálních policejních jednotek v bílých přilbách a s obrovskými bílými pendreky. Pokoušel jsem se dostat přes Václavské náměstí do Jungmannovy ulice, kde tehdy sídlila redakce vznikající Automotorevue. Bylo dopoledne 22. srpna 1969, druhý den pražských demonstrací proti sovětské okupaci tvrdě potlačovaných tentokráte už oddanými komunistickými bezpečnostními jednotkami. Ustupoval jsem v čelní řadě, byl jsem mladý, nerozumně odvážný a naštěstí ještě tehdy hodně rychlý. Dav za mými zády pomalu zhoustnul, jak se přidávaly skupiny lidí, valící se z postranních uliček, které policajti vymlátili z horní části Václavského náměstí. Řada pendrekářů se zastavila. Přece jen jich tehdy nebylo ještě tolik a davu, jenž rozháněli, s přibývajícím množstvím rostla i odvaha bránit se.
V tom okamžiku se u Můstku objevil obrněný transportér OT64 a z jeho otevřené korby dva policajti vystřeilil slzné granáty, které dopadly na vozovku a prskajíce se kutálely k nám. Snad po deseti sekundách granát explodoval a vyvalil oblak bílého štiplavého kouře. Moc jsem neuvažoval, s mladickou pošetilostí vyběhl dopředu a příští granát chytil sotva dopadl a hodil nazpátek mezi policajty, kteří neměli plynové masky. Řada pendrekářů zakolísala a začala ustupovat. Dav řičel nadšením. Přidal se ke mně ještě jeden mladík a další granáty se vracely mezi bolševické mlátičky. S jídlem roste chuť a drzost a já v zápalu boje ztratil soudnost a odhad času. Chtěl jsem granát vrátit do transportéru. Přecenil jsem se. Vyběhl proti obrněnci a ve chvíli, kdy jsem se rozpřahoval, granát explodoval.
Nevím, jakou klikou jsem si zasloužil, že mám dodnes všechny prsty, Plamen mi sežehl tričko a kalhoty, jejichž zbytky nasákly slzným plynem. Pálilo to jako čert a moc si od té chvíle nepamatuji, jen že se mi nějak podařilo přes dvory prokličkovat k televizi v Jindřišské. V té chvíli jsem už měl po těle puchýře jako švestky. Dovolal jsem se svého pozdějšího šéfa a kamaráda Standy, který v té době byl ještě dramaturgem v armádní redakci ČT a podplukovníkem. Nějak se mu podařilo mne najít, vtáhnout do auta a odvézt do Legerovy ulice na popáleniny. Přijala mne energická doktorka v brýlých a dala mi injekci a někdo mi pak odstříhal puchýře a dal nějaké obvazy. Ani jsem se nestačil uvelebit na posteli, když doktorka vlétla do pokoje:
"Všichni, kdo můžete, honem pryč. Derou se sem estébáci. Zadem to ještě jde." Vybelhal jsem se z budovy a Standa mne pak odvezl k nim na Smíchov. Tehdy jsem tu paní doktorku viděl naposled..
"No, to jsem byla já," řekla senátorka Moserová," bohužel se tehdy nepodařilo všem utéct."
Chvíli jsem mlčel a pak jí s třicetiletým zpožděním poděkoval. A dnes, ač s poněkud těžkým srdcem píšu tuhle vzpomínku, děkuji té statečné ženě, paní doktorce Jaroslavě Moserové, ještě jednou.
