Dodnes nevím, zda v raných letech padesátých, kdy venku zuřil třídní boj a režim tvrdě trestal kohokoliv, kdo se mu znelíbil, naše „dětské války“ nebyly jen zrcadlením toho, co se dělo ve světě dospělých. Faktem je, že jsme neustále bojovali a vedli „války“ s okolními čtvrtěmi. Buď v Grébovce a na kopci Bamberk s Vinohraďáky, tedy kluky z Vinohrad, kde jsem se de facto narodil, neb na Vinohradech byla porodnice, nebo s Nuseláky na haldách. Haldy byla navršenina, která se táhla od vršovického nádraží podél tratě až po nuselský viadukt, pod kterým tramvaj číslo 4 projížděla do Nuslí.

Projížděla hned vedle druhé největší pražské řeky Botiče, která ovšem už v té době byla zredukována na pouhou stoku. Do té ústily kanály odpadové vody, do nichž jsme jako kluci organizovali objevné výpravy. Voda v Botiči sahala jednomu sotva po kolena, ale cestou do Vltavy bylo několik splavů, kde se dalo i utopit. Myslím na hloubku vody, jinak se nepamatuji, že by se tam někdo byl utopil. Korytem Botiče se většinou prchalo při prohrané válce. Nuseláci do Nuslí až k divadlu Fidlovačka, kde byl splav a oni věděli lépe, jak jej oběhnout, a my zase ke splavu pod Grébovkou, kde jsme znali terén lépe my. Tím většinou „válka“ končila. Začínalo se tak, že na haldách se potkala skupinka Vršováků s Nuseláky a začala po sobě házet kameny zvanými šutráky. Těch byly haldy plné, stačilo se ohnout a sbírat. Zásoby „střeliva“ byly nevyčerpatelné a záleželo jen na tom, kdo koho zručnějším házením donutí k ústupu.

Jakmile jedna strana začala ustupovat, šlo to s ní s kopce, a to doslova. Ono se přece jen hází lépe při běhu dopředu, než když se musíte zastavovat a házet kameny nazpět. Nejlepší taktikou bylo však přivolání posily. To většinou velitel skupiny vyslal nazpět chlapce, který nebyl tolik znám pro své umění házet šutráky, a ten běžel do nejlidnatější třídy Vršovic, třídy SNB (dnes Vršovická), a tam svolával pomoc řvaním : „Válka s Nuseláky!“ Na to konto se z činžáků této rušné ulice vyrojila spousta chlapců, mnozí s praky, a hnala se na haldy obhajovat územní čistotu Vršovic. Přece si do nich nenecháme vtrhnout cizince z Nuslí!

Je ovšem možné, že třídní boj dospělých neměl s naším válečnictvím co dělat, že to byl jen pozůstatek myšlení z dob nedávno skončené druhé světové války. Ta byla opravdová a byla připomínána filmovou tvorbou té doby, z níž nejznámější výtvor, který já si pamatuji, byl Pád Berlína. Tam se běhalo, střílelo a řvalo mohutně hurá. A přesně to jsme dělali i my. Mohu prozradit, že když padesát kluků řve hurá, hází kameny a žene se dopředu, je to tak inspirující a úchvatné, že to jednoho strhne s sebou. A nejen to, druhá strana, i kdyby byla v přesile, se ocitne nejen pod tlakem, ale hlavně pod tlakem psychickým. Nikdy jsem nezaznamenal, že by strana, která ustupuje, začala také řvát hurá.

Ustupovat a křičet hurá jaksi nejde dohromady. Ten, kdo zaútočí a začne řvát hurá, má proto psychologickou výhodu. To jaksi podvědomě věděl náš vůdce Dlouhej Pepa. Ten vždy vybral pět, šest nebojácných kluků a poslal je s hald dolů. Pod haldami byl park, v kterém byly protiletecké kryty a spousta křovin, mezi nimiž se mohli naši odvážní proplést až do boku nepřítele. Pak vzali haldy prudkým vyběhnutím nahoru útokem a začali házet na nepřítele šutráky z boku. V ten moment zařval Pepa „hurá“ a zbytek Vršovanů se rozběhl čelně k útoku. Takové taktice Nuseláci většinou podlehli. Zmateni létajícím střelivem ze dvou stran dali se na ústup a nakonec už jen prchali s hald dolů a do Nuslí. Jednou, když se nás sešlo opravdu hodně, jsme je hnali až ke kinu Tatra za náměstím Bratří Synků.

Na druhou stranu musím sportovně přiznat, že několikrát Nuseláci naši lest prohlédli. Objevili partu odvážných ještě před jejím výstupem na haldy a házením ji zahnali zpět do křovin parku a dál k Botiči. Takže když konečně Pepa, který se domníval, že rozruch mezi Nuseláky na okraji hald vyvolala jím vyslaná expedice, zakřičel hurá, byl nemile překvapen. Nuseláci začali řvát hurá také a zasypali nás takovou dávkou šutráků, že jsme se na ústup dali my. Jednou nás hnali přes Botič až na Bamberk a do Vinohrad. Prchali jsme v naprostém zmatku a ztratili se jeden druhému. Nakonec jsem zůstal sám s Tomikem. Oba jsme byli dobří běžci, ale podařilo se nám nepříteli uniknout až v srdci Vinohrad. Tím bylo náměstí Míru u Ludmily. Jezdila tam tramvaj jednička. Většinou měla dva vlečňáky, vše krásně otevřené, takže jsme do ní naskočili za jízdy. Peníze jsme pochopitelně neměli, takže jsme na příští stanici museli z tramvaje zase vyskočit, protože se k nám blížil průvodčí. Ti tenkrát byli v každé tramvaji. Nuselákům jsme tím však unikli a vrátili se do rodných Vršovic oklikou po Francouzské kolem kina Pilotů.

Už je to tak dávno... ale rád na ty doby vzpomínám. Dnes by mně asi nějaký psycholog vysvětlil, jak to bylo všechno špatně a jak jsme tím „válčením“ způsobovali újmu nejen našim nepřátelům, ale i sami sobě, a to újmu duševní. Vypěstovali jsme v sobě agresivní choutky a nenaučili se řešit konfliktní situace přátelsky. Vždyť jsme se přece mohli s Nuseláky domluvit a hrát si na haldách společně!

Inu, mohli jsme, ale nedělali jsme to. Místo toho jsme se učili bránit svoje, stát jeden při druhém, správně odhadnout situaci a nebát se. A hlavně, bavili jsme se tím! I přes všechny ty naše boje, kamení a občas nějaké té rozbité hlavy jsme všichni věděli, že to je jen hra. A také jsme věděli, kdy s tím přestat a změnit to v legraci. Byť třeba i drsnou, ale přece jen legraci. Ale o tom si přečtěte zase příště.