Na některé lidi si pamatujete od prvního setkání. Alexandra Kramera, znáte ho jako komentátora a interviewistu Práva, a pokud jste pamětníci, tak jako komentátora Lidovek, pamatuju od onoho památného dne, kdy jsme skládali přijímací zkoušky na novinářskou fakultu. Bylo nás tam jistě padesát šedesát, všichni nervózní a hodně nesebejistí. Kromě dvou. Jeden byl Vladimír Železný, později známý jako Vova, a Alexandr, tedy Saša, a tak ho zde budu titulovat já. Vova sebejistý byl, protože všechno věděl a všemu rozuměl. No a Saša, ten s ničím nesouhlasil. Dával hlasitě najevo nespokojenost s aranžmá a průběhem a personálním složením a věcným obsahem přijímacích zkoušek. Že ho přijali, to ho jistě upřímně překvapilo a možná nesouhlasil ani s tím. Byl proti a to, že v úterý umřel, to jistě taky bylo nějak proti něčemu.

Proti spravedlnosti určitě a je mi to moc líto.

Studovali jsme v relativně blažených šedesátých letech a studia nám zpestřovala vojenská katedra. I to byla kapitola sama pro sebe. Chodili jsme na katedru na fildu, tedy filozofickou fakultu. Důstojníci zde fungující, to byla šatna, kam odkládali nepohodlné oficíry. Vedl to bývalý plukovník Svobodovy armády, vedle něho byl oficír Háchova vládního vojska, jemu pomáhal parašutista, který ve Vyškově cvičil izraelskou Haganu, a moc rádi jsme měli tankového oficíra, který vedl obrněný svazek, když v roce 1953 povstali dělníci v Plzni proti komunistickému režimu. Saša odmítal přistoupit na tu hru, že to jsou celkem milí strejcové, s nimiž bylo zameteno, a zlobil. Byl jsem u toho, kdy mu náš instruktor zvaný "papá Šraut" nařídil, aby na cvičišti v Motole (dnes je tam golfové hřiště) kamsi odnesl dvě makety protipěchotních min.

"Nic nikam neponesu!" zvolal Saša.

"Jaktože ne?" "Protože protipěchotní mina je hnusná nehumánní věc." "Na Dukle bych vás nechal zastřelit!" řval na něho ten ze Svobodovy armády.

"To by taky byla hnusná nehumánní věc." Takový byl Saša.

Není divu, že skončil ve Studentu, v osmašedesátém to byl nejzlobivější týdeník. Ten pak zakázali mezi prvními a Sašu vyhodili a už nikam nevzali a on by ani nechtěl.

Pak to s námi všelijak mávalo a svedla nás dohromady sci-fi. Byla to taková jakási vnitřní emigrace. Saša byl chartista, takže si mohl jen číst, to mu dovolili. Já se k publikování nakonec dostal, a tak jsme spolu napsali knížku o dějinách světové fantastiky Všechno je jinak. Ale i s tím byla taková sašenkovská historka. Saša nějak odflákl svůj díl korektury naší společné knihy a mě za to strašně sprdla paní redaktorka. Byl jsem běsný a sprdnutí jsem přenesl na Sašu, takže druhotně byl běsný zase on.

"Neřvi na mě!" řval na mě. "Nebo tě udám, že kreješ chartistu!"

Nebylo možné nemilovat takového člověka.

Pak režim rupnul a Saša celkem logicky nastoupil v Lidových novinách. To byl jiný list než dnes. Holt se změnil režim a najednou to byly noviny odpudivě loajální Havlovi a jeho partě. Číst se to moc nedalo. No a Saša s Jardou Veisem a Jirkou Hanákem se sebrali a šup, byli v Právu. Myslím, že Sašu k tomu přimělo, že měl takovou tu irskou povahu ve stylu té anekdoty o Irčanovi, který emigruje do Ameriky, vystoupí z lodi a volá: "Máte tady nějakou vládu? Tak já jsem proti!"

Pracovat v pochlebovacím listě, to nebylo nic pro něho. To nemusel házet minami o zem a hnít dvacet let v přítmí položivota.

V Právu se chopil politických rozhovorů. To byla přesně na něho šitá šarže! Mohl se dosyta hádat a oni mu to tiskli a dávali mu za to gáži. Jenže ono to nebylo nějaké hádání pro hádání. Bylo to vždycky hádání inteligentní a poučené a prozíravé. Však taky i mnozí tehdejší potupení politikové na Sašu vzpomínají s velkým uznáním, jak zjišťuji při smutném listování webem.

Teď už se bude hádat v nebi. Příště, až se zčistajasna zatáhne nebe a zahřmí, vězte, že to tam nahoře Alexandr Kramer dělá interview.

LN, 31.5.2012