Je to už 38 let, ale před očima je to stále živé. 21.srpen 1968! Nebylo mi ani osmadvacet, doma dvě děcka a třetí už „na cestě“. V noci právě na jednadvacátého srpna návrat z prázdnin od babičky z Brna domů a ráno - šok z rádia, přesněji z rozhlasu po drátě: pět armád ze všech stran obsazuje republiku: Sověti, Poláci, Maďaři, Bulhaři a východní Němci. První tajemník ÚV KSČ Dubček, předseda vlády Černík, předseda parlamentu Smrkovský a další a další zatčeni a odvezeni neznámo kam. Co se bude dít? Padají otázky, odpovědi nikdo nedává. Kde zatýkání skončí? Poteče krev? Co naši domácí kolaboranti a zrádci? Zvednou hlavu, dají se do služeb cizí moci, podpoří okupanty? Co bude zítra, za týden, za rok? Co na to ostatní svět? Podnikne něco? Bude mlčet?

Jsem řádně zvolený delegát sjezdu a rozhlas nás opakovaně svolává do Prahy. Dostanu se tam? A jak? Mám zůstat doma s rodinou? Všichni jsou zoufalí, všechno brečí, televize trhá srdce, potřetí už hrají naši hymnu. Udrží se?

Do Prahy jedu s ostatními Jablonečáky: Ježek, Khás, Klinger, Michek. Stačí nám jedno auto. Dramatická cesta oklikami. Všude po zdech a silnicích nápisy: Čtyři S - svoboda, suverenita, spojenectví, socialismus - a čtyři jména: Dubček, Svoboda, Černík, Smrkovský. A také hesla: Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil, Okupantům ani vodu, Ivane, táhni domů… Také rudé pěticípé hvězdy, srpy a kladiva všelijak propletené hákovými kříži. Národ zvedl hlavu, ukázal sílu a dal jasný mandát.

ČKD ve Vysočanech, sjezd pod ochranou dělníků, generalita neví, co s tím dělat. Nezasáhne. Usnesení sjezdu přijato, okupace odsouzena, mezinárodní právo porušeno, návrat všech odvlečených představitelů státu požadován okamžitý, odchod cizích vojsk nezbytný.

Odjezd z Prahy. Hektická a velká doba. Desítky a desítky mítinků, besed a rozhovorů na náměstích obcí a měst, na dvorech fabrik i ve fabrikách, na úřadech, ve školách … Jsme skvělý národ. Jsme skvělí. Jsme …

Jak jiné všechno bylo už týden poté. A po roce. Darmo mluvit.