Kdo nenapsal, z nás mužů, někdy dopis nějaké slečně. Každý. Už mezi školními lavicemi běhaly papírky podávané za zády učitelky a na nic bylo napsáno:
„Aleno přiď po-O na plovku!„
A zpět ruce spolužáků předávaly sdělení: „Nemůžu, musím jít s našima koupit tenisky.“
„Tak zejtra, ano?“
„ Uvidím.“
Což znamenalo osmdesátní procento ANO a dotyčný zajásal.

Už dlouho jsem ve věku, kdy bohužel nepíšu slečnám dopisy. Manželka by byla určitě proti a slečna by si mohla myslet, že jí píše nějaký můj potenciální vnuk. Přesto mi to nedá, napsat jedné nadané slečně dopis.

Proč tvrdím, že je nadaná? No protože napsala hezkou úvahu do Dnes –najdete na www.idnes.cz/studenti - s názvem „Zachrání nás chemie?“ V článku se nejedná vůbec o osudu Spolku pro chemickou a hutní či Spolaně, jak by čtenář očekával. Ale jde o problém, který řeší ženy od věků a po celý život. Jak to, že jsou ty chlapi takový necitlivý?

Příběh, který dotyčná studentka předkládá, je téměř dojímavý. Vypráví, jak ona a maminka, samy bez tatínka (není rozvedeno proč), vyráží za babičkou, která má svátek. Autorka dojemně vylíčí, jak bratr Víťa protestuje, že má jet taky, a jak hudrá a odmlouvá. Autorka ho nechápe. Já ho chápu, i když už nemám žádnou babičku. A to i když souhlasím s názorem, že by rodina měla navštěvovat babičky a dědečky a staré tety a starat se o ně. Já dokonce léta jezdil týden co týden s vlastní tchýní na chalupu. A celkem rád. Ale ono je to v životě složitější.

Povídání oné slečny je na první pohled celkem hezké, ale jak nás žádali naši učitelé češtiny, hledejme odpověď na otázku: „Co tím chtěl básník říci?“ Inu dejme se do díla a nejdříve popišme jak autora, tak osoby v ději se vyskytující. Takže autorka je studentka gymnázia a lze předpokládat, že jmenovaný bratr Víťa je v podobném věku. Matka může být někde mezi 35 až 45 lety, babička plus mínus o dvacet let starší. Jak starý je tatínek, nevíme.

Není také jasné, proč nejel tatínek, jak konstatuje autorka, ale my to tušíme. Až dotyčná dívka pochopí skutečný hluboký smysl slavné scény z filmu S tebou mě baví svět, kde jeden z hrdinů žádá taxikáře, aby dovezl jeho tchýni na nádraží, aby to určitě stihla, a taxikář odvětí „Pane, povezu ji, jako bych vezl vlastní“, bude to chápat také.

Vztahy k tchýním, manželkám, babičkám a vztah mužů k činnosti zvané „návštěva“ je vždy poněkud rozporuplný. Je to, jak říkal ten pán, takový ten pocit, jako když se vaše „milovaná“ tchýně řítí ve vašem novém autě do propasti.

Mám kamaráda Františka, který měl „dočasně usídlenou tchýni“ ve svém rodinném domku. Jeho tchýně dne 22. srpna 1968 přijela z Vinohrad do Kobylis. A pravila, že se doma sama před Rusákama bojí. A že se tedy „dočasně„ přistěhuje k dceři. A k zeťákovi, pochopitelně. Pokud vím, „bála“ se na Vinohradech i v době, když už u nás žádný sovětský voják nebyl. Její dočasný pobyt byl delší než sovětských vojsk. František to vydržel, s tchýní vycházel vcelku dobře. Ovšem…a to ovšem je důležité.

Františkova žena milovala o víkendech návštěvy kamarádek a vzdálených příbuzných. Když jsme se Franty ptali, jak to probíhá, pravil, že přijedou, on vypije obligátní kávu a pak některý z manželů či přátel navštívené dámy prohlásí, “že má něco s motorem“. A protože Franta je automechanik, jdou se na to podívat. Tak potom tu „návštěvu u kamarádky“ muži společně přežijí někde venku na vzduchu. A nebo v garáži, kdyby pršelo. V případě, že v rodině nebyl automobil, zjistil náhle František, že je nějaký problém na jeho vozidle a šel ho opravovat. A měl klid.

Můj život byl požehnán ženami. Maminka měla dvě sestry, takže byly dohromady tři, a ty dvě měly čtyři dcery a ještě žila babička a prababička. Dovedete si představit těch návštěv, narozenin, svátků a jiných rodinných sešlostí? Mám tedy své zkušenosti.

Milá slečno, láska k babičkám je dobrá věc. Ale pobyt mladého muže delší dobu ve společnosti tří dam ve věkovém rozptylu babička, matka a ségra je pro mužského adolescenta k nepřežití.

Představuji si, jak nasednete do automobilu a vydáte se na cestu. Matka za volantem. To by dneska už tolik nevadilo. Až na to, že je 50procentní předpoklad, že po cestě zabloudí. Při cestě se řidička neopomene každou chvíli podívat na zrcátka, ovšem v polovině případů jen proto, aby zjistila, zda se jí nerozmázla řasenka.

Protože občas jezdím s mladými slečnami v autě, předpokládám, že mladá dáma začne brzo telefonovat. Nejlepší je, když si dívka na zadním sedadle pololehne, nohy dá nějak nahoru, zvrátí hlavu a začne:

„Ahoj Janí. Co děláš? My jedeme s mámou k babičce … a dalších dvacet minut se špitá, dělá „ach“, „neříkej“, ty vado“ a podobně. Obzvlášť miluji, když moderní dívky dělají americké wow, což v jejich podání zní jako hlas kojota, kterého někdo kopnul mezi nohy.

Až přestane dívka „janinkovat“, dá se do řeči s matkou - o problémech, které žádný normální chlap, a kór ne adolescent, nepovažuje za žádné problémy. A po pravdě to taky žádné problémy nejsou. To se jen matinka s dceruškou společenskou konverzací ujišťují, kdo je kdo v hierarchii samiček a že se jinak mají rády. Lidoopové a opice k témuž účelu používají vybírání blech a šupinek soli z kožichu. To tedy mezi námi považuji za užitečnější. Jiný význam tento rozhovor nemá. Mladý muž je, po hodině jízdy a poslouchání, co která říkala o které a co si která koupila a líčení, jak dotyčná pak “vypadla šíleně“, sám již napůl šílený.

Po příjezdu na místo je olíbán babičkou, což strašlivě nesnáší. A je nucen poslouchat stařecké řeči o tom, co ve škole, a nebo nejstrašlivější dotaz dotazů od všech tet a babiček, zda „už má nějaké děvče“ spojený s připitomělým potměšilým pochichtáváním. Kdyby byly soudy skutečně spravedlivé, vraždy ženských příbuzných by v tomto případě byly beztrestné. A hodnocené jako vyprovokovaný útok.

Když to dobře dopadne, bude bábovka či koláč, k napití bude pravděpodobně nabídnuta limonáda ze sirupu a vody z vodovodu, případně zteplalá cola, protože pít studené je nebezpečné, ještě by si chlapče chraptěl!!

Pak, opět v lepším případě, se dámy vrhnou na babiččin šatník a virtuálně i do šatníků obou dalších žen a štěbetají a blábolí a plácají a žvaní a žvaní… pro chlapa k nepřežití! V dalším možném případě si začnou ženské něco šeptat a s povýšeným pohledem a nafoukaným hlasem pošlou „toho kluka“ někam pryč, protože budou řešit milostné a menstruační problémy dotyčných dam, případně lov na nějakého partnera – a to je u všech věkových kategorií dam to nejdůležitější.

Mladý muž je vyhnán do jiné části bytu, kde si ze zoufalství pustí v televizi nějaký sport. V tom „nejlepším“ okamžiku se do pokoje vnoří babička a nebo matka a praví, že by se měl dívat na něco lepšího, než je ten blbý fotbal, třeba na naučný film. To že by mu prospělo, protože se stejně potřebuje zlepšit z matematiky, dějepisu, přírodopisu, chemie (nehodící se škrtněte.) Zkuste jí říci - kterékoliv z nich -, že čumí neustále na přiblblé seriály, a se zlou se potážete. Takže mladý muž raději mlčí. A když dotyčná dokáže svoji duševní převahu nad tím hloupým chlapem, odšumí k dámám k dalším rozhovorům o tom, zda se letos nosí modrá a nebo červená

Připočítáte-li, že celou cestu sem a tam jej budou obě „jezinky“ „vychovávat“, to je napomínat, aby se nehrbil, budou kritizovat jeho oblečení, zjev a vůbec cokoliv, na čem se shodnou - a shodnou se na hodně věcech –, budou obě cesty pro mladého muže doslova protrpěné.

Je fascinující, že si tuto věc většina mladých dívek (ale i starších, že, pánové…) naprosto neuvědomuje a z nějakého důvodu se domnívají, že jsou více empatické a vstřícné a... a vůbec. Často jsou jen strašně ukecané a namyšlené.

Závěr článku té slečny je fantastický. Mluví o tom, jak nakonec „žena“ přinutí toho sobeckého samce „zastavit se, zastydět se a poučit se“.

Dívenko milá. To není žádná tajemná ženská duševní síla, co donutí většinu mužů plných testosteronu a bojové nálady změnit se. Ženská síla to je. Ale úplně jiná. Já bych to řekl, ale někdo by určitě tvrdil, že jsem sprosťák. Jak říkal jeden můj bývalý vedoucí, když jistý kolega vždycky zmizel s jinou kolegyní na celé odpoledne: „Co můžu já dělat s mojí jednou volskou silou. Taková (neslušné slovo) má sílu tisíc koní!!“ Takže to svedu na Přírodu. Chápete? Předávání genů. V tom to je.

Jo a jinak jistě že ženy z nás chlapů dělají lidi. Tak je to zařízeno. Jen díky ženám tvoříme vynálezy a lámeme skály. Ale „panenkomarjá„ nenuťte nás jezdit na návštěvy častěji, než je bezpodmínečně nutné. Chcete li s nějakým chlapem někdy delší dobu v míru žít.

Jo, taky si pamatujte, že na „procházku“ s vámi bude chodit jen po tu dobu, co spolu budete „chodit“. Nutit manžela, aby s vámi chodil na procházky a návštěvy „jen tak“, je totéž jako žádat opakovaně o rozvod.

Chcete-li být šťastně dlouho vdaná (tedy mít někoho, kdo bude vaše děťátka pomáhat živit a ochraňovat), choďte na návštěvy kamarádek a vzdálených tet a podobně sama. Nechte se tam dovézt, manžel dá kamarádce „pac“ a pak půjde jinam. A vy si krásně poplkáte. Pamatujte si: chlapi tu nejsou od toho, aby si s vámi a nebo, panebože!, s babičkami, tetičkami a kamarádkami jen tak z plezíru povídali. Chlapi, když spolu mluví, tak něco řeší. Třeba hovadiny jako je fotbal, ale řeší. Řeč probíhá takto: nahozené téma – otázka – odpověď – kontraargumet - ztvrzení původního stanoviska a tak dál.

Dámy si „povídají“ klidně tři najednou a každá o něčem jiném. Mají na to uzpůsobený mozek. Se říká. Ve skutečnosti „opravdový dívčí rozhovor“ není o mozku. A logice. Je o pocitech. Na pocity každý normální chlap kašle. Je celý život na lovu a v boji. Vy udržujete vztahy. Třeba proto, abyste si vy ženské při každém setkání vzájemně nevyškrábaly oči. Nejčastěji kvůli lovu vhodného dárce genů - dříve manžela. A o tom to je.

Ideály jsou bezvadná věc. Já jim fandím. Ale musí se porovnat s realitou.

Jděte a buďte šťastna.