V článku Hůř než za bolševika, který jsem vydal 15. srpna 2013, jsem se zabýval nežádoucím narůstáním sklonu bezpečnostních sborů k používání síly a násilí v zacházení s lidmi. Zmínil jsem se v něm o případu ponižujícího nakládání s návštěvníky věznice, kteří si museli vykoupit bezdohledovou návštěvu syna svlečením do naha. Účastníkem návštěvy byl i čtyřletý syn odsouzeného, jehož ale ostraha věznice neprohlédla. Žádné nedovolené věci dozorci u poškozených nenašli. K věci vydal odmítavé stanovisko spolek Šalamoun a Veřejný ochránce práv.

Stalo se 7. ledna 2013 a neoprávněně ponižovaní se dosud nedočkali omluvy a nikdo nebyl potrestán, ač chování příslušníků Vězeňské služby nezůstalo bez odezvy. Poškození poslali okamžitě stížnost ministrovi spravedlnosti, generálnímu řediteli Vězeňské služby ČR a Veřejnému ochránci práv.

Stěžoval si také spolek Šalamoun, jehož zástupci kromě písemných podání uskutečnili několik osobních intervencí na ministerstvu i u generálního ředitele Vězeňské služby ČR. Dožadovali se, aby ředitel věznice přijal opatření proti opakování zhůvěřilosti a aby se postiženým omluvil. Když vyjednávání k ničemu nevedlo, až 14. května 2013 podal spolek Šalamoun u Generální inspekce bezpečnostních sborů trestní oznámení, které směřoval nejen proti přímým pachatelům ponižování, ale zejména proti důstojníkům Vězeňské služby ČR, kteří jejich chování zaštiťovali. Poškození se k oznámení připojili.

Jediným výsledkem všech stížností je zatím jen zrušení bezdohledových návštěv v dané věznici: Vězeňská služba ČR prostě odsouzenému a jeho rodičům "osladila" drzost, s kterou se vzepřeli. Ředitel věznice stížnosti odmítl jako neoprávněné a generální ředitel Vězeňské služby ČR se s jeho stanoviskem ztotožnil. K závěrečnému stanovisku Veřejného ochránce práv o šetření události z 19. června 2013 se ředitel věznice ve lhůtě nevyjádřil. 1. náměstek ministra, do jehož kompetence spadá vězeňství, na ústní zprávu člena spolku Šalamoun o události sice reagoval projevem rozhořčení, ale oficiální stanovisko ministerstva bylo pro Vězeňskou službu ČR příznivé. Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) sice vyslechla poškozené, ale to je vše. Spolku Šalamoun dosud ani nepotvrdila přijetí podání, ač to zákon přikazuje. Státní zástupci si podnět k dohledu nad nečinností GIBS nejdříve přehazovali jako horkou bramboru a ten, jemuž nakonec zůstal černý petr v ruce, se vyjádřil, že k trestnému činu nedošlo a postup GIBS je v pořádku. Z jeho vyjádření jsme se dověděli, že generální ředitel Vězeňské služby ČR pod vlivem událostí novelizoval vnitřní předpis, jímž se jeho podřízení řídí při odbavování osob, vstupujících do věznic.

Domnívám se, že novelizací předpisu byla posílena legitimita porušování základních práv a svobod občanů České republiky, vydaných všanc příslušníkům Vězeňské služby ČR. Nemohu to ale tvrdit s určitostí, protože Vězeňská služba ČR odmítá předpis zpřístupnit. S bolševickou nadutostí tím nepřímo říká, že občané nemají právo znát pravidla, jejichž účinky na ně mohou dopadnout velmi nepříjemně. Bude-li pseudodemokratizace Švejkolandu postupovat dále tímto směrem, možná se dočkáme toho, že budou utajovány dopravní předpisy, za jejich porušování policie ukládá pokuty řidičům.

V důsledku výše popsaného přístupu orgánů Vězeňské služby ČR, GIBS, státního zastupitelství a ministerstva za několik dní vyprší objektivní procesní lhůta pro případné stíhání nevhodného jednání příslušníků ostrahy věznice jako kázeňského přestupku a patrně všem v úvahu připadajícím služebním funkcionářům již vypršela i subjektivní lhůta, v které mohli zahájit kárné řízení. Společenská nebezpečnost jednání služebních funkcionářů Vězeňské služby ČR, kteří se k věci stavěli výše popsaným způsobem, se tak zvyšuje přímo exponenciálně a zvyšuje důvodnost podezření, že zneužili svou pravomoc k ochraně nevhodně se chovajících podřízených.

Případ nekončí. Postižených manželů se ujal právník, zabývající se ochranou lidských práv, který zahájil proces vymáhání omluvy úřední cestou. Dne 4. prosince 2013 zaslal Vězeňské službě ČR předžalobní výzvu k omluvě, po jejímž případném nevyhovění bude následovat soudní žaloba. Poškození jsou skromní: žádají jen o omluvu, ač by se mohli domáhat úhrady souvisejících nákladů a peněžitého odškodnění za utrpěnou nemajetkovou újmu.

Spolek Šalamoun pokračuje v úsilí o prosazení trestního postihu příslušníků Vězeňské služby ČR jednáním s vyššími stupni státního zastupitelství.

Jsem častým návštěvníkem věznic a mám mnoho zkušeností z jednání jak s příslušníky Vězeňské služby ČR, tak s vězni. Na jejich základě považuji Vězeňskou službu ČR za jednu z nejlépe fungujících státních institucí, která od r.1989 postupně prošla velmi hlubokou proměnou a mohla dnes být ještě dál, kdyby politické vedení státu notoricky nepodceňovalo význam vězeňství a nedrželo je v trvalém stavu nedostatku financí. Nedocenění Vězeňské služby ČR je patrné ve srovnání s Policií ČR: díky médiím dnes snad každý občan ví, že počet policistů klesl pod únosnou mez, že jsou policisté špatně placeni a při výkonu povolání jsou vystaveni různým rizikům až do ohrožení života. Není ale obecně známa obtížnost práce příslušníků Vězeňské služby ČR, kteří jsou po celou dobu směny pod tlakem nepřetržitého styku s obtížnou vězeňskou komunitou, jsou omezeni v pohybu na uzavřené prostory věznice a jsou placeni ještě hůře než policisté. K tomu až do Klausovy amnestie byla Vězeňská služba ČR ve srovnání s obdobnými službami okolních států početně poddimenzovaná a úleva, které se jí amnestií dostalo, je jen dočasná.

Výchozí incident na vrátnici věznice považuji za ojedinělé vybočení z jinak převážně korektního chování příslušníků Vězeňské služby ČR. Nestál by za publikování a stížnosti, nebýt toho, že několik pokleslých jedinců mezi řadovými příslušníky a několik nadutců v oprýmkovaných uniformách kazí příznivý obraz sboru, jehož práce je obtížná, záslužná a společností trvale nedoceněná. Dalším důvodem zájmu všech, kdo jsme se ujali postižené rodiny, je ochrana důstojnosti návštěvníků věznic před opakováním podobných výstřelků v budoucnosti: co jednomu beztrestně projde, dalšího svádí k opakování.

Případ má ale ještě další souvislost, jež jej činí velmi závažným z celospolečenského hlediska. Je totiž názorným příkladem přežívání stalinistického pohledu na profesionální příslušníky armády a represivních orgánů jako na kastu nadřazenou "civilistům". Ten se uplatňuje především uvnitř jednotlivých služeb jako pravidlo, že stížnosti "civilistů" se zametají pod koberec, protože štít služby musí zůstat navenek neposkvrněný bez ohledu na pravdu. Ve vnějších vztazích se pak projevuje jako vzájemné krytí zad různými složkami. V daném případě nepřístojnost řadových příslušníků Vězeňské služby ČR zakryli jejich nadřízení a ministerstvo spravedlnosti, pochybení Vězeňské služby ČR jako celku zastírá GIBS a státní zastupitelství. Víme ale, že stejné orgány nejsou tak smířlivé, když jde o přestupky, odhalené vnitřní kontrolou: policisté i příslušníci Vězeňské služby ČR se bojí GIBSu podstatně více než jejích předchůdkyň, podřízených ministru vnitra.

Jediný úřad, u něhož může poškozený "civilista" aspoň občas najít zastání (situace se podstatně zlepšila po převzetí těchto agend Stanislavem Křečkem, novým zástupcem veřejného ochránce práv) je Veřejný ochránce práv, který bohužel nemá žádnou sankční pravomoc. V daném případě se k němu Vězeňská služba ČR chová stejně "uctivě", jako by se jednalo o obtížné zájmové sdružení občanů.

Vrátím-li se zpět k Vězeňské službě ČR, pak nejhorší na celé věci je skutečnost, že v daném případě jde o nepříliš významnou událost, při které nedošlo k ohrožení životů, zdraví, osobní bezpečnosti, "jen" o ponižování příslušníků "občanské chátry", ale její služební funkcionáři a také orgány vnějšího dohledu (GIBS, státní zastupitelství) se chovají podle stejného vzorce i ve skutečně závažných případech. Může to mít velmi nepříjemné následky pro vězněné osoby. Mezi několik tisíc převážně korektních příslušníků Vězeňské služby ČR se občas může dostat jedinec s patologickými sklony. I když prověřování žadatelů o zaměstnání je velmi důkladné, nelze tomu zabránit. Takový člověk může ve specifickém prostředí za zdmi věznice rozvinout své "vlohy" do obludných rozměrů a chvíli to trvá, než dojde k jeho odhalení a vypuzení ze sboru. Zvláštní kapitolou jsou selhání vězeňských lékařů, která vedou k přímému ohrožení zdraví i životů vězňů. Bude k nim ale stále docházet, protože stížnosti a upozornění zvenčí paušálně končí zjištěním, že se nic nestalo a k nápravným opatřením dochází jen někdy.

Spolek Šalamoun je neúspěšný nejen v řízení ve prospěch ponižovaných návštěvníků věznice, ale také v tažení proti vedoucím pracovníkům Vězeňské lékařské služby, kteří zastírají poklesky vězeňských lékařů, popřípadě sami zasahují do léčebného procesu ke škodě odsouzených. V současné době má poznatky o událostech, které jsou tak hrůzné, že se předseda spolku rozhodl informovat o nich osobně a výlučně paní ministryni. Bylo to vážné rozhodnutí, protože by nebylo obtížné domoci se setkání s 1. náměstkem, do jehož agendy patří vězenství. Ministryně nespravedlnosti ale nechce raději o věci nic vědět, takže ho nepřijala. Možná naivně věří v brzké ukončení svého ministerského mandátu a nestojí o zvýšení hladiny adrenalinu vyvolané vyslechnutím Jobových zpráv.