Taškent! Neuvěřitelně špinavé město, hlavní město Uzbekistánu. Beznadějné šedivé město bez života, ubité padesátiletou vládou komunistů. Do tohoto města se přestěhovaly posádky z Bombaje, kde tranzitovaly při letech do Hanoje. Zde se posádky měnily a trávily týden, než přiletěla další posádka z Prahy, aby pokračovaly do Hanoje. Hanoj představovala proti Taškentu vysvobození. Vietnamci rozhodně netrpěli velmocenským komplexem a i když to bylo krátce po válce, chovali se vstřícně na rozdíl od Uzbeků, kde nic nešlo a nic nefungovalo.

Co si posádky nevzaly s sebou z Prahy, to si v Taškentu nekoupily. Když si někdo třeba zapomněl doma kartáček na zuby, měl smůlu. Ani základní hygienické pomůcky nebylo možné v této úžasné zemi koupit! Zato děžurné v jediném mezinárodním hotelu v městě kradly, ani poledne nedržely! Odlévaly si parfémy a šampóny letušek stejně jako vodu po holení od pilotů.

Taškent. Foto Milan Švarc (planes.cz)

V hotelu bylo možné zažít ledacos. Jednou tu byla taková zima, že posádky musely spát oblečené, a když si kapitán stěžoval na vedení hotelu, jakási baba, která to vyřizovala, mu řekla: „Nádo těrpět! (Musíme trpět!)“, což byla vskutku neotřelá odpověď, když posádky požadovaly na vedení hotelu, aby zatopili, když je venku pod nulou. Ovšem český člověk si poradí i v „polních“ podmínkách. Protože tekla vařící voda v koupelnách, roztočili sprchy a topili proudem vařící vody. Samozřejmě se pokoje záhy změnily na parní lázně. Můj kamarád kapitán, který to zažil, to komentoval slovy: „Ty vole, prvně v životě jsem chlastal za podmínek IFR (let bez vnější viditelnosti podle přístrojů)!“ Když na to všudypřítomné dežurné přišly, pohrozily vedení ČSA, že posádky vystěhují. Ale přeci jenom zatopily.

V městě, kde není nic kromě všeobjímajícího prachu a houfu naštvaných lidí, kteří se všude neurvale cpou, je samozřejmě strašná nuda. A tak, když se lidé nudí, vymýšlejí ptákoviny, aby si ukrátili dlouhou chvíli.

Jedna velmi dobrá disciplína byla sovětská obměna oblíbeného alpského sportu curling, který se hraje na ledu. Tento sport se hrál na mramorových podlahách hotelu a neházely se kotouče, ale posílal se člen posádky, sedící na leštícím stroji. Stroje našli ve výklenku v hotelové chodbě a byly tam dva. No to se ví, že to přímo vybízí k soutěžení. A tak kapitán posadil jednu stevardku na stroj, druhý pilot vzal druhou na druhý stroj a roztlačili je po dlouhé chodbě. Spoluhráči nepotřebovali košťátka, jenom usměrňovali stroje, aby nedošlo k nepředpisovému styku se zdí chodby, když to letuška neurejdovala. Samozřejmě se při tom popíjelo (což byla jediná volně prodejná zábava), a tudíž se to neobešlo bez kraválu (tj. povzbuzování). Vrcholnému mistrovství zabránilo opět vedení hotelu, které nepřálo sportovnímu zápolení českých soudruhů. Opět byl povolán kapitán „na kobereček“: „Počemu vy nechoditě v těatěr? U nas Nacionalnyj těatěr, samyj charošij v mire! Tam balet!“ (Proč nejdete do divadla? Máme tady Národní divadlo, nejlepší na světě! Tam je i balet!)

Jak vedoucí v hotelu řekla, tak posádky učinily. Když při Labutím jezeře upadl princ, který jevil známky ruského národního sportu, opilosti, to ještě přešly. Když ale spadly při dalším představení kulisy, zmatené posádky přemýšlely, jak asi musí vypadat ta horší divadla...

Taškentem protéká řeka, která se tuším jmenuje Syrdarja, horská řeka s neuvěřitelně ledovou vodou. V zimě je v městě teplota minus 20 a v létě je tu neuvěřitelné vedro kolem 40 stupňů. O klimatizaci si mohli hoteloví hosté jenom nechat zdát. A tak se ploužili rozpáleným městem vystavěným ve stylu „Stalinovy gotiky“. Většina historických budov padla za oběť zemětřesení v šedesátých létech. Řeka, byť ledová, lákala ke koupání. Ale kde vzít něco, na co by se dalo na břehu řeky lehnout, když člověk nechtěl ležet jako místní na starých krabicích a novinách? Tak vzali v hotelu přehozy přes postele, které byly rubínové barvy a zlatě lemované a vyšívané. Všichni měly stejné, a tak se jednou jeden udiveně zevlující Uzbek zeptal: „Iz kakovo cirka vy prišli?“ (Z jakého cirkusu jste přijeli?) Což samozřejmě dostalo posádku do kolen. Od té doby se kolegyně zásadně halily do těchto rubínových přehozů, takže když šly městem, vypadalo to jako průvod Šeherezád.

Jedna z mála věcí, která se dala v zemi zítřků zakoupit, bylo poměrně kvalitní nářadí. No, kvalitní, kvalita silně kolísala, ale bylo levné. A tak se vozily z Taškentu „gola sady“, titanové sekery a jiné. Palubní mechanik Pepa P. si také koupil sadu nářadí. V hotelovém pokoji neustále o něco zakopával. Ptal se kolegů a kolegyň, jestli mají také takový hrb uprostřed pokoje pod kobercem. „Ne, my tam máme takový nepochopitelný práh, nebo schod, nebo, jak by se tomu dalo říct.“ „A já tam nemám nic!“ Tak Pepa, kutil, odtáhnul koberec a pod ním našel velkou matici. I vzal z nové sady patřičný klíč a matici vyšrouboval. Když povolil poslední závit, šroub zmizel a ozvala se strašná rána a řinčení skla. Pepa ve zlé předtuše natáhnul koberec zpět na své místo, před tím na otvor v podlaze položil matici, schoval nářadí a zmizel z pokoje. Našel azyl u jedné stevardky, která měla pokoj naproti. Za chvíli se ozvalo dupání po chodbě a kroky mířily do Pepova pokoje. Když nikdo na bouchání neodpovídal, děžurná drze otevřela dveře a s další babou odtáhly koberec. Pepa je pootevřenými dveřmi pozoroval. Baby cosi řvaly, proč, to nedokázal pochopit. Později se vše vysvětlilo. Protože výrobce betonových podlahových panelů zapomněl v některých udělat drážky pro osvětlení a háky na lustry, tak jednoduše natáhli dráty na beton a hák vyrobili tak, že provrtali panel a hák upevnili maticí z druhé strany! Takže když Pepa povolil matici, lustr se v pokoji pod jeho pokojem zřítil na zem… A tato země vysílá lidi do vesmíru! To jsou skuteční hrdinové.

Ale zpět k letadlům. Každý, kdo byl někdy v osmdesátých létech v zemi zítřků, pamatuje lány letadel na letištích. Stály tam desítky odstavených sto padesát čtyřek, il- dvaašedesátek a také sto třicet čtyřky. Asi nikdo neměl přehled, kolik mají letadla nalétáno, a o konzervaci se nikdo nestaral. Takže když došlo k divoké privatizaci Aeroflotu, tato odstavená letadla začala opět létat. A tak se začal povážlivě zvětšovat počet fatálních nehod. Tuším kazašská An-24 po pětadvaceti létech, co stála odstavená v polích, po startu s cestujícími na palubě zatleskala křídly nad hlavou, protože hlavní nosník byl tak zkorodovaný, že se křídla prostě složila.

Na Starém letišti stála několik let sto padesát čtyřka OK-LCS (OK-BYC). Původně vládní mašina, později podivným převodem létala pod hlavičkou Cargo Moravia. Několik let po krachu posledního provozovatele stála na „uchu“ u bývalého zahradnictví, kde je dnes hangár ABS Jet. Pak přišlo pár pánů z Tatarstánu s kufříkem peněz a letadlo koupili. Samozřejmě, že nešlo do žádné revize do hangáru F. Požádali a zaplatili u ČSA menší prohlídku a nechali letadlo vyheverovat, aby se mohly provést funkce podvozků. Protože český dohlédací úřad nepovolil přelet letadla s českou registrací, registrace se jednoduše přelepila na RA-85804 a pánové na místě vystavili nové doklady na nové letadlo. Letadlo bylo natankováno, odstavily se schody, špalky pryč a jipí odletěli do země zítřků. Letadlo se asi po půlroce objevilo v Praze v barvách obskurní společnosti Krai Aero. No, v barvách je dost silné slovo. Mělo jakousi firmu na sobě namalovanou, ale barvy byly původní české vládní letky, respektive její zbytky, které se ještě neodřely a neopršely.

Foto Petr Popelář (planes.cz)

Říká se, že víra hory přenáší, ale tady byla asi málo silná, protože letadlo skončilo svou nebeskou pouť v Kazani, kde je definitivně v roce 2002 uzemnili, protože takový šrot do vzduchu nikdo soudný nepustí.

Je to asi sedm let, co přistála na Ruzyni An-12 Lvov Airlines. Byl jsem se na tu chudinku podívat, letadlo vypadalo, jako by přežilo nejeden vzdušný souboj. Když jsem byl v trupu a sáhl si na hliníkový potah, všude na něm byl bílý prášek koroze. I zeptal jsem se člena posádky, jestli ví něco historii tohoto letadla. „Jo, znám. To je krám starý asi čtyřicet let. Měla to armáda a pak byl uskladněn dvanáct nebo čtrnáct let. No a teď jsme to koupili a lítáme s tím.“ To letadlo by neprošlo technickou kontrolou nikde na světě.

Lucie Výborná se mě ptala, jestli bych se bál s nějakou leteckou společností letět. Tak toto jsou dva příklady, kdy bych se opravdu bál.

************************************

Kupte si knihu
Jana Čecha - DROGA ZVANÁ LETADLA,
příběhy z leteckého prostředí známé z publikování pod názvem "Čechoviny"

Čtyřicet tři příběhů na 240 stranách s bohatým obrazovým doprovodem
vás doslova i obrazně odpoutá od pozemských starostí
a prožijete neuvěřitelné chvíle "mezi nebem a zemí"!

U všech dobrých knihkupců a na www.planes.cz za 290,- Kč!
Vydává Nakladatelství Jalna

Objednat můžete zde.
************************************

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora