Na letišti existuje oddělení, které se stará o nedoprovázené děti, o V.I.P. cestující a také o nemohoucí cestující, tzv. vozíčkáře. Jmenuje se „Passenger service“. O vozíčkáře se starají muži, kromě stálých zaměstnanců tam chodí na brigády nakladači a také moji kolegové, mechanici. Požadavkem je slušné vystupování a alespoň minimální znalost angličtiny. V dobách „totáče“ vozila aerolinka mnoho nemohoucích cestujících z arabských zemí, kteří pokračovali dále do Piešťan do lázní. Arabové, zejména z bohatých emirátů, trpí poruchami pohybového ústrojí díky ohromným přechodům z podchlazených, klimatizovaných prostor do rozžhavených ulic, kde teplota v létě dosahuje až 50 stupňů ve stínu! Když přiletěla dvaašedesátka z Dubaje, pod schody stáli zaměstnanci passengeru s vozíky jak taxíky na štaflu před letištěm.

Foto autor

To, co teď hodlám napsat, možná někteří z vás odsoudí, ale je v tom kus humoru, i když poněkud černého. Pamětníci jistě vědí, jaký byl přístup na plochu v dobách před přestavbou letiště. Žádné „choboty“, nic takového. Na plochu se chodilo dlouhými, prosklenými chodbami bez klimatizace, které končily poněkud strmými zakončením, které vedlo na plochu. Sice mělo podlahu z údajně protiskluzového materiálu, ale zkuste udržet kolečkové křeslo ze strmého kopce a mít na něm stopadesátikilového šejka. To je proti všem fyzikálním zákonům!

Na konci chodby před dveřmi na plochu byly skříně s elektrickými rozvaděči. Plechové dveře rozvaděčů nesly stopy po „přistáních“, jak v nich několikrát skončil nemohoucí cestující. Jednou takhle vezl můj kolega arabského šejka, který měl hodně přes metrák. Arab tvrdil, že je absolutně nepohyblivý, takže by ho museli i do Jaka vynášet. H. tlačil vozík až ke kritickému místu, cestující vzdychal a skuhral. Když se dostali k sešupu na plochu, H. podjely nohy na „protiskluzovém“ povrchu a instinktivně pustil cestujícího. Ten se se strašlivým řevem hodným muezína svolávajícího k modlitbám řítil dolů na plochu nikým a ničím nebrzděn. Samozřejmě, že se na konci rozplácl o skříň rozvaděče.

H. jenom zděšeně koukal, co se stalo a utíkal dolů alespoň trochu napravit katastrofu, která nastala. Ale stal se zázrak! Dříve nepohyblivý Arab po „elektroléčbě“ vstal a běžel k letadlu jak za mlada! H. za ním: „Sorry, I am very sorry!“ Ale kdepak, hrdý syn beduínů mazal jak srnka a zřetelně nechtěl nic mít společného s naším amatérským léčitelem.

Na stejnou linku tlačil jeden kolega po ploše kolečkové křeslo a nemohoucí cestující v burnusu neustále naříkal. On ho utěšoval, že už tam budou, ještě kousek a už bude v letadle. Teprve u letadla zjistil důvod nářku, cestujícímu spadla noha ze šlapky a celou dobu dřel nohu obutou jenom v arabských sandálech o beton.

Docela nedávno jsem zažil historku, kterou i hlavní hrdinka považovala za veselou. Do Boeinga přivezli velmi elegantní dámu kolem padesátky, která byla vzhledem k úrazu naprosto nepohyblivá. Pro takové případy´mají na „passengeru“ židli „vynášečku“, což je úzká židlička na kolečkách, která se protáhne i uličkou letadla. Před vstupem do letadla dámu, která byla nejenom velice elegantní, ale také velmi štíhlá, přeložili na tuto židli a ještě ji přikurtovali. Mezitím ale stevard narovnal pyramidu novin na vozík ve vchodu do letadla. „Prosím vás, nemůžete ty noviny dát na chvilku někam jinam, vidíte, že tam musíme dát tuto dámu!“ „Ale, ale hošši, to se přeci musíte umět protáhnout, ne?“ Paní mezitím tiše, že to slyšeli jenom ti, co stáli u ní, zopakovala ono měkké 4% „hošši“ a uchichtla se.

Stevard evidentně nehodlal dát noviny z cesty a pomoci tak kolegům, místo toho si významně prohlížel své nehty. Paní, která nás všechny upřímně udivila tím, že promluvila česky, mezitím kluky pobídla: „Tak to se mnou zkuste, ten hoch asi nemá zájem na spolupráci.“ Kluci paní vzali a stalo se, co se muselo stát, pyramida novin se zřítila na nebohou paní a úplně ji zasypala. Když z ní začal stevard odstraňovat noviny, říkal: „Bože, vy jste ale trdla nešikovná, já nevím, oni k vám asi vezmou každého!“ Když vzal poslední noviny, tak jeho kolegyně, která chtěla připravit „welcome drink“, než nastoupí cestující, zápasila s lahví sektu, kterou se jí právě podařilo otevřít. Víno se rozhodlo, že se podívá na vzduch a paní zlilo od hlavy až k patě!

„Já si připadám, jako když křtí parník! Tímto tě křtím na Marii Hanu! Umíte ještě něco?“ Mladinká letuška se snažila paní utřít a velmi se jí omlouvala. Její kolega mezitím hystericky pobíhal po letadle a něco vykřikoval o nemožných dřevech. „Děvenko, co já jsem už všechno zažila, z toho si nic nedělejte, ale musím vám říct, že ´bohemku´ je lepší mít v sobě než na sobě, tak mi ji rychle nalejte a zapomeneme na to!“

Na rozdíl od stevarda byla paní skutečná dáma a formát a s touto nepříjemností si nedělala zbytečné vrásky.

Když jsem dělal ještě u SlovAiru, vozili jsme „dvoustovkami“ hlavně marody. Velmi často to byli známí pánů primářů, kterým vůbec nic nebylo, jenom se chtěli svézt zadarmo letadlem, ale někdy to byli skutečně lidé, kterým by převoz „dvanáctsettrojkou“, jedinou sanitkou, která v té době tady byla, mohl ublížit.

Jednou nám přivezli paní, která byla v sádrovém lůžku. Normálně se dávala nosítka do Moravy dvířky pro zavazadla a montovala se na místo vedle pilota a místo zadního sedadla. Když paní vyložili ze sanitky, člověk by čekal, že bude nevrlá, sádrové lůžko se nedává jen tak pro nic. Opak však byl pravdou. Paní sršela humorem: „No, to jsem vážně zvědavá, jak mě tam nacpete, takové malé letadélko, nic menšího už nemáte?“ My jsme také s hrůzou koukali, že se paní ani náhodou neprotáhne malým otvorem. „Chlapci, to máte ale smůlu, já bez tý zatracený sádry mám metrák, bez jeřábu mě tam nedostanete!“

Vymontovali jsme z „dvoustovky“ všechno, co šlo, a špekulovali jsme, jak ji tam dáme. Nakonec Pepa Š. přijel s vysokozdvižným vozíkem.“Hele, dáme paní na křídlo a pak ji nějak na ta nosítka překulíme, jinak to nevidím, kluci ze sanity nám pomůžou.“ „A co kdybyste mě přivázali na to křídlo zvenčí, hubu byste mi zalepili leukoplastí, aby mi do ní netáhlo, co? To by nešlo?“ „No, to asi ne, prosím vás, teď vás zvedneme na to křídlo, kdyby vás to jenom trochu bolelo, tak řekněte, ano?“ Za pomoci saniťáků jsme paní přesunuli na lyžiny vysokozdvižného vozíku a za jejího povzbuzování jsme ji zvedli na křídlo. Pak jsme ji centimetr po centimetru přesunuli do letadla.

„Pane doktore, co té paní vlastně je?“ „Je po těžké havárii a má přeraženou páteř, stačilo, abyste s ní nějak blbě hnuli a byl by konec.“ To se mi pak rozklepala kolena a obdivoval jsem tu paní, která musela mít určitě značné bolesti, a přesto ten převoz brala jako Silvestra…

Foto: Petr Popelář

Přesně opačným případem byla přeprava jakési manželky kohosi, které nic nebylo, ale nutně potřebovala převézt ze Šternberka do Bratislavy. Bylo hnusné počasí, déšť, mlhavo a motat se na českomoravské vrchovině mezi kopci nebylo nic příjemného. Ale jednalo se o manželku jakéhosi tajemníka, tak jsme letět museli.

Jirka T., který letěl jako pilot, když jsme sestupovali na letiště při minimální dohlednosti, povídá: „Dávej bacha, že tý babě nic nebude, jenom se bude chtít svézt letadlem a ještě to bude taková ta strašlivě ukecaná kráva, čert aby jí vzal!“ Mraky se rozplynuly a byli jsme přesně v ose dráhy, asi dvě stě metrů nad zemí. Na letišti nečekala sanitka, jak by bylo normální, když se veze pacient, ale černá šestsettrojka, ze které vystoupila opravdu „velmi nemocná“ paní na jehlách, na jedné noze měla obinadlo. Hrála hrozné kulhání, přesto se do mašiny vyhoupla bez problémů. Ani jsme nevypínali motory, otočili jsme se a tradá pryč. Baba ještě stačila říct to, co říkat určitě neměla. Totiž že se v letadle strašně bojí. To byla voda na mlýn Jirky.

Po startu začal namrzat vstup do klimatizace a vždycky se uloup kus ledu a vletěl do systému a dělal kravál. Každý, kdo létá dvoustovku, to zná. Nikoliv tato baba. „Co to bylo?“ „Ale, Honza dělal před letem něco na motoru, zapomněl to asi pořádně dotáhnout a uletěl jeden šroub, nebojte, je jich tam ještě dost.“ Takhle „uletělo“ ještě několik šroubů. Když jsme se dostali do hladiny, nad Slovenskem bylo již pěkně. Najednou začala mašina padat. „Proboha, co je zase toto?“ „To víte, vzdušné víry, to je sajrajt, na Vrchovině to je normální!“ Přitom jsem viděl, jak Jirka hýbal řízením, a protože jsem s tím předsedou „klubu dobráků“ létal často, bylo mi jasné, že baba už nebude nikdy prudit s létající sanitkou. Bylo mi jí snad i trochu líto. Když jsme sedali v Bratislavě, baba byla již zelená jak stará stokoruna. To tomu „dobrákovi“ nestačilo, když poprvé dosedl na kraj dráhy, přidal plyn a letadlo zase zvedl. „Ježíši!“ „Nerouhejte se, soudružko, já mám takovou radost, že jsem se trefil, že si to musím zopakovat!“

Ve skutečnosti byl jenom líný takový kus rolovat, a tak si jenom poskočil. Baba se po vypnutí motorů jenom vypotácela z letadla, podržtaška jí pomohl z křídla a do auta a když odjeli, tak jsme se řehtali jak koně: „Ta se bude muset celá převléct, až přijde domů.“ „Hele, když nás hnali do takových sraček kvůli ničemu, ať si to pořádně užije!“

Jeden čas v sedmdesátých létech létala z Ostravy do Prahy jedna paní. Na první pohled vypadala úplně normálně, ale byla cvok a do Prahy létala na jakési vyšetření. Trpěla záchvaty, a tak s ní létali vždy lékař a saniťák. Součástí její nemoci byla sexuální hyperaktivita, naštěstí jenom verbální.

Jednou, když přiletěli normální linkou do Prahy, paní se zachtělo na záchod. Tak ji zavedli do letištní restaurace. V té restauraci dleli většinu své pracovní doby dva příslušníci StB v uniformách pohraniční stráže, jeden byl tuším major a druhý byl kapitán. Kromě lásky k socialismu je spojovala ještě láska k alkoholu. Ve chvíli, když paní procházela restaurací, seděli na baru a lili si do hlavy tekuté myšlenky. Paní k nim neomylně zamířila: „Čest, soudruzi, jak jde služba?“ Chudáci, kteří naprosto netušili, která bije, poněkud zmoženi alkoholem, se vymrštili do pozoru, půllitry s pivem letěly na barmana a předali předpisové hlášení, že po dobu jejich služby se nic zvláštního nestalo. Paní zasalutovala, zavelela: „Děkuji, dejte si pohov! Ustupte, jdu se vych…!“ To již těm dvěma ochráncům socialismu došlo, že něco není v pořádku a chtěli se na paní obořit, protože i jim došlo, že z nich udělala blbce.

V tu chvíli vstoupil na scénu lékař, který se do té doby z povzdálí velmi dobře bavil: “Pánové, nezlobte se, omluvte ji, pojďte paní D., tak se hezky půjdeme vyčůrat, jo? Nechte tady ty pány, oni tady těžce pracují.“ „Když ony mě strašně vzrušují uniformy, s tím prckem bych si chtěla zašpásovat“. „No dobře, tak až potom, teď půjdeme na ten záchod, ano?“ Za tento herecký výkon jsme měli všichni tu paní velmi rádi.

Ten mrňavý major proslul ještě jedním „husarským kouskem“, který byl tuším jeho posledním. Příslušníci StB, i když nesměli na palubu letadel cizích společností, neb je to výsostné území cizího státu, většinou tam přesto chodili a tento trpaslík tam ještě žebral o pití. Jednou na palubě letadla KLM byla letuška, která uměla česky, což on netušil, a ta mu do piva lila ještě vodku, aby mu ukázala, co je to třídní nepřítel. Ten se při průletu letadla tak upravil, že si zapomněl na palubě služební zbraň i s pouzdrem. Proč si ji odepnul, to nedokázal později vysvětlit.

Holanďané naložili cestující, zavřeli dveře, nahodili motory a odrolovali na start. Letuška šla za kapitánem a ukázala mu, co ten pitomec nechal na palubě. Kapitán požádal věž o povolení k návratu na stojánku s tím, že na palubě našli zbraň, kterou tam nechal ten pohraničník, který je údajně hlídal. Byl z toho strašný malér a maličký major zmizel z letiště.

Foto: Martin Novák

************************************

Konečně na knižní pulty!
V osmičkovém roce vždy přicházejí význačné události, proto
první jarní den roku 2008 vychází kniha
Jana Čecha - DROGA ZVANÁ LETADLA,
příběhy z leteckého prostředí známé z publikování pod názvem "Čechoviny"

Čtyřicet tři příběhů na 240 stranách s bohatým obrazovým doprovodem
vás doslova i obrazně odpoutá od pozemských starostí
a prožijete neuvěřitelné chvíle "mezi nebem a zemí"!

Od dubna 2008 u všech dobrých knihkupců a www.planes.cz za 290,- Kč!
Vydává Nakladatelství Jalna

************************************

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora