Je sobota večer 3. června roku 2006, poslouchám rádio, a na červnové dny nebývalý chlad za okny mého bytu dobře ladí s mrazivou atmosférou mého rozpoložení. Jako člověk uvyklý spíše určitému poněkud cynickému a místy provokujícímu nadhledu nyní cítím, v této intenzitě možná poprvé, že nyní již opravdu nemohu zůstat neutrální a nad věcí.

Soudím, že lidé, kteří toto čtou, patří do různých věkových kategorií včetně těch, kteří na vlastní kůži „totáč“ nezakusili. Ty bych chtěl tímto příspěvkem oslovit především. Pro ostatní to pak píšu jako připomínku, jichž ostatně není nikdy dost...

Jak to tedy vlastně tehdy bylo? Ne, takto ne... to by bylo na knihu. Raději jen jeden příběh: V roce 1988 jsem chodil do osmé třídy základní školy, bylo mi čtrnáct let, a byl jsem takový tichý jedničkář. Ale také jsem už od svých jedenácti let poslouchal s rodiči Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu a měl jsem velmi solidní povědomí o tom, jak ve skutečnosti probíhaly události naší nedávné minulosti, zvláště pak společenské změny v roce 1968 a následná nemilosrdná sovětská invaze. Moc dobře jsem to věděl – moje maminka byla v té době s přáteli na dovolené v Rusku a vraceli se ve stopách pásů sovětských tanků...

Ale zpět do roku 1988. Byl jsem vyvolán na hodině dějepisu a měl jsem mluvit o roce 1968. Odvykládal jsem všechno... tak, jak to bylo v tehdejší propagandistické učebnici dějepisu. Dostal jsem jedničku. Je to jediná jednička, za kterou se dodnes hluboce stydím a která mi neustále připomíná, jaké je to mít strach. Víte, no, ano, když, ehm... chtěl jsem se dostat na gymnázium a mí rodiče nebyli ve straně... Ale to není omluva. Nemůže – a nesmí! – být. Už nikdy jí nesmí být...

Když jsem dnes večer poslouchal zahořklý projev pana Paroubka, všechny tyto vzpomínky se mi s bolestnou naléhavostí vrátily. Ta slova, ty výrazy jsem slýchával v osmdesátých letech, když jsem začínal rozum brát. Tlačili to do nás ve škole, zvracela to na nás televize, čišelo to z titulků novin.

„Agenti přisluhovači“ – Bože můj! V padesátých letech taková slova doprovázela posílání lidí na smrt či na nucené práce do lágrů. V normalizačních letech sedmdesátých a osmdesátých je „jen“ zbavovala dobré práce, možnosti studia a životní perspektivy. Dodnes, v Bělorusku například, taková slova doprovázejí rozhodnutí o ničení životů slušných lidí.

A taky v obchodech nebylo kakao, banány, pomeranče (ty bývaly jen před Vánoci), toaletní papír a... ale to opravdu nebylo ani zdaleka tak zlé jako ta jednička z dějepisu a ten strach a ta zbabělost.

Memento!

Myšlenka na to, že polovina všech lidí, kteří šli včera a dnes k volbám, tak či onak volila bolševiky, pod tou či onou rouškou, však se stejným slovníkem, že jim ten zvrácený slovník nevadil, že zapomněli, ve mně opět vyvolává strach. Ale je to jiný strach než ten, který měl ten čtrnáctiletý šprt na hodině dějepisu. Je to strach, který mne vyzývá k akci, k čestnému slovu. A tak vás prosím a žádám: ať již nás čekají volby předčasné či řádné, ať již aktuální politická situace dopadne jakkoli (a že z toho vážně nemám dobrý pocit!), nerezignujte a běžte k těm volbám; choďte k nim. A volte slušný lidi. Ty, kteří nemluví o „agentech přisluhovačích“ a o tom, že „republiku si rozvracet nedáme“ (to všechno okořeněné velkohubými sliby). Nechci vás navádět, kterou z těch tří (ano, ovšemže relativně) slušných volitelných stran si máte vybrat. Já vím, že ani jedna z nich není ideální, že na každé z nich najdete něco, co se vám nelíbí, ale přesto si vyberte tu, jež je vašemu srdci nejbližší, a volte ji. Prosím vás o to, protože to opravdu není jedno. Žádám vás o to jako slušné lidi, protože věřím, že jimi jste a že je vás více, než je momentálně vidno.

Děkuji.