„Já vím, že se to stane.“ Potom: „Já jsem to říkal.“ A nakonec: „Já u toho byl. Já to přežil. Co vy víte...“ Katastrofy jsou něčím, co lidskou mysl neodolatelně vábí: „Už nějaká přijde? Mohla by!“

Chovatelé tenhle jev dobře znají. Stádo antilop si žije pokojným životem v jednom výběhu. Pak tam vítr zanese bílý cár papíru nebo nafukovací balónek a stádo se splaší jako při skutečném nebezpečí. Vydává poplašné signály a jako jeden muž prchá kolem dokola po výběhu. Pak se uklidní. Evolučně je takovéto chování velmi prospěšné, dá se přirovnat například k požárním cvičením. V Anglii dokonce pouštěli opičkám tamarínům maketu dravce nad klecí a opičky vydávaly varovné signály a běžely se schovat. I my, aniž bychom si to uvědomovali, jsme nastaveni na to, že občas přijde příležitost provozovat činnosti konané při ohrožení. Jenže ono se většinou nic strašného neděje, nebezpečí skutečné ani „cvičné“ nikde.

Je to pořád stejné - v organismu dozrává nějaké vyladění a tím se snižují nároky na podnět, který spouští určité chování. K smrti vyhladovělý cestovatel se pustí do pojídání kdejakého hnusu, jen aby nezahynul hlady. U mnoha lidí stoupá pocit zneklidnění z příliš snadného života bez velkých rizik a ohrožení. Jako u těch antilop v příliš bezpečném výběhu. A vyhlížejí něco jako cár papíru nebo balónek, co by u nich spustilo poplachovou reakci, aby adrenalin v jejich žilách konečně tekl proudem. Ujíždějí na sledování Survivor nebo na hororech, případně s očima navrch hlavy vyhlížejí první poplašnou zprávu, čekají na příchod apokalypsy.

Nastane rok 2000, počítače na to nejsou stavěné, celosvětová internetová síť se zhroutí, říkalo se. Mayové předpovídali na letošek konec kalendáře, tím skončí celý svět, říkalo se později. Celosvětové zásoby ropy a uhlí ještě téhle generaci dojdou, tvrdilo se před čtyřiceti lety. Země skončí v celoglobálním zamrznutí - hit věrozvěstů atomové války. Moře stoupne o x metrů, nebude voda, všechno zanikne v celosvětové válce o zdroje. Dojde ke katastrofálnímu přelidnění, civilizace ztroskotá. Zaplaví nás muslimové. Lidstvo zlikviduje ptačí chřipka. Tak ne, bude to virus zika. Oprava, bude to covid-19. Ale vlastně ne, spadne na nás Měsíc a bude to!

Argumenty pro podobná splašení se? Jsou dva: „Vědci to říkají“, případně „Vědci i politici to tutlají“. Kdokoli nabádá ke klidu a rozvaze, je upozorněn na žábu, kterou prý lze uvařit pozvolným ohříváním vody. Teď ještě honem na některou (a)sociální síť a oni už se vyznavači téže katastrofy vzájemně vyhledají, spojí se a vyrazí. Vyrazí zachraňovat svět demonstracemi na téma: „Přidejte se k nám, máme toho dost, okamžitě změníme celou společnost a vyměníme politiky než bude pozdě“, eventuálně vyrazí na přednáškovou misi s poselstvím: „Už to bude, přidejte se k nám, kajte se, ať jste alespoň spaseni.“

„Ale ono opravdu právě teď jde o všechno!“ „Dobrá, zatím žádná katastrofální předpověď nevyšla, ale teď je to už doopravdy!“ Vážení vyznavači apokalyps (páni, může vůbec mít tohle slovo plurál, není to protimluv?), dovolíte mi, abych na váš balónek vhozený do výběhu nereagoval? Nebo abych si s ním chvíli hravě pinkal a pak jej nechal ležet? Skutečné katastrofy přicházejí nečekaně a nezadržitelně, navíc často v trsech. Satirik v mém nitru hned vidí příklad katastrof přicházejících v trsech: Zeman + Ovčáček + Mynář + Nejedlý, ale nechme toho...

Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin