Příznivci a schvalovači těch normální život omezujících, až ničících opatření s oblibou napadají (tedy slovně) podceňovače a zlehčovače covidu-19 (mimochodem, když osobně přisoudíte jinou cenu a jinou váhu tomu, čemu byla úředně stanovena cena a váha nejvyšší myslitelná, tak nevyhnutelně podceňujete a zlehčujete).

Nejprve za to, že prý oni sem přivezli na přelomu zimy a jara nákazu, když si neodpustili zajet si do italských hor zalyžovat. Ač tím neporušili žádný tehdejší ani zákon, ani vládní nařízení. Později za to, že sem nákazu znovupřivezli a rozšířili tím, že si neodpustili zajet si v létě k Jadranskému moři. Byť ani tím nic nezákonně neporušili. A nejnověji za to, že v médiích kverulují a zpochybňují smysluplnost opatření, čímž prý zmenšují, zpomalují a odkládají jejich účinnost, jak je totiž vláda vyslyší a tu a tam něco povolí. Namísto aby se zlobili na vládu (resp. na ty úřední autority, které o nás teď direktivně rozhodují).

Za to, že v prvním i druhém případě to prý nepochybně rizikové nezakázala (pravda, v tom druhém případě někteří vyčítají tentokrát adresně již přímo vládě, že rozvolnila opatření příliš brzy a až příliš). Přičemž neobstojí námitka, že přece máme sami zodpovědně vědět, co je správné a co je třeba dělat, a že vláda nás nemůže vodit za ručičku, aby nás chránila před sebou samými. Protože totiž v mnoha dalších věcech okolo covidu vláda přesně to dělá a na nějakou naši zodpovědnost a soudnost ani vzdáleně nespoléhá. A v tom posledním případě, namísto aby se i tady zlobili přímo na vládu (a nikoli na kritiky jejích opatření) za to, že jakkoli prý se řídí jen názory odborníků, tak se nechá zviklat a ustupuje před kritikou pouhých laiků, kterým navíc přece jde jen o své peníze, pohodlí a radosti za života, zatímco vládě jde o záchranu života desetitisíců, statisíců a možná i miliónů lidí.

Zároveň mají ti výslovně zodpovědní velmi svérázné postoje k hodnocení toho, co je důležité, co je skutečné, a co je třeba (na základě toho) dělat. Když důležité (obecně, univerzálně, pro každého) je jen to, co připadá důležité jim samým (leckdy při tom naprosto nereflektujícím své utilitární osobní zájmy v dané věci), a skutečné jen to, co vidí oni optikou svého strachu. Zatímco to, co připadá důležité a skutečné (viděné třeba zase optikou jejich strachu) jejich názorovým odpůrcům, takové ve skutečnosti není, a tudíž není třeba brát na to sebeméně zřetel, a lze nad tím mávnut rukou jakožto nad zcela marginálním a opominutelným.

A tak covid-19 prostě opravdu je tím nebezpečným tygrem, jak jej tito lidé vidí, a je třeba se tak k němu chovat. A pokud někdo vidí nikoli tygra, ale méně nebezpečnou šelmu (takovou, která zdravého člověka neuloví, a může být smrtelně nebezpečná jen nějak oslabeným jedincům), anebo dokonce jako jen kočku domácí (i ta může za jistých, mimořádných okolností být lidem nebezpečná – třeba vám může vydrápnout oko, či přenést na vás i smrtelnou nemoc z kořisti, kterou ulovila), tak je to směšné či demagogické, a netřeba se tím vážně zabývat.

Zatímco když někdo naopak vidí nebezpečného tygra v ohrožení občanských svobod, v zadlužování se na dlouhá desetiletí, v zákazech přirozeného lidského chování, v ničení normální lidské pospolitosti a v bránění zdravému dětskému vývoji (jak asi kvalitní vzdělání zajistí pouhá on-line výuka?, jak odvážní, osobně stateční, optimističtí a samostatní dospělí lidé vyrostou z dětí, které ve škole musejí chodit v rouškách?), tak to je přehnané zveličování věcí v podstatě jen mini-kočkovitých, na kterých nesejde (oproti těm důležitým), a které je třeba odložit – na týdny, měsíce, třeba i roky, a některé možná i navždy.

V poslední době se rozmohlo zdůrazňovat v nějaké podobě větu, že druhou stranou mince svobody je zodpovědnost. V níž ale ta svoboda je jen rekvizitou a v hlavní roli má jen údajná zodpovědnost. Jenže není to zodpovědnost v jejím pravém slova smyslu. Ale spíše jen za slovo zodpovědnost maskovaná manipulace, jak druhého člověka šikovně přinutit udělat sám/sama to, k čemu bychom ho/ji jinak museli pracně, a za cenu i nějakých svých vlastních ztrát (a s více odkrytými svými jak kartami, tak i ledvím) buď přinutit, nebo přesvědčit, anebo uplatit.

Skutečná zodpovědnost je totiž to, že když si budete na svém či veřejném pozemku házet míčem a rozbijete při tom sousedovi okno, tak neutečete, ani nebudete zapírat ve stylu já nic, já muzikant, ale přiznáte se (přesně k tomu, co jste udělal/a, ani k ničemu více, ani k ničemu méně) a budete ochotni buď to sami opravit na své náklady anebo uhradit škodu - v ceně, na které se s poškozeným dohodnete, nebo v ceně v daném případě obvyklé, je-li takto zjistitelná, nebo ceně stanovené arbitrem, na němž se dohodnete, nezvládnete-li cenu stanovit sami, anebo soudem, nedokážete-li to jinak.

Přičemž ne omylem je slovním kořenem slova ´zodpovědnost´ nejen v češtině ´odpověď´. V uvedeném případě odpověď na otázku: „kdo to byl?“- „já“. A když budeme mít něco na zodpovědnost, tak je to odpověď na otázku: „kdo to tu vede“ – „já“. Případně totéž v drsnější verzi: „kdo hlavně může za všechno, co se tu děje?“ – „já“. Právě proto se mnozí tak rádi zodpovědnosti zbavují, nechtějí ji na sebe brát, a přehazují ji na druhé.

Zodpovědnost vždy přijímáme, a chtě-nechtě se k ní hlásíme, když vyslovíme slůvko „já“. Byť v jazycích jako čeština, s možným nevysloveným podmětem, to někdy dost jasně nevyzní (zatímco s tím vysloveným „já“ to má mnohem větší grády). Tím „já“ se přiznáváme k autorství svých činů, resp. je neskrýváme.

Zodpovědnost ale není, že si s tím míčem vůbec házet nebudete, protože soused si to výslovně nepřeje (přičemž ale má možnost chránit svůj majetek před možným poškozením zvenčí tak maximálně, jak to jen dokáže a nakolik se mu to vyplatí). Anebo dokonce jen, protože sousedovi by to vadit mohlo (divně se kouká, v minulosti mu to v podobném případě vadilo, apod.). Samozřejmě, můžete se sami rozhodnout mu vyhovět, a třeba i brát ty ohledy na jen hypotetický nesouhlas. Ale to nemá co dělat se zodpovědností, to je vaše svobodné rozhodnutí. Čili svoboda, ta první strana (avers) té pomyslné mince. Což samozřejmě platí i ohledně toho, kdo, koho, jak moc a na čí úkor má chránit před možnou nákazou.

Přičemž svoboda je vždy aversem. Svoboda není jen nějaký zbytný luxus, něco, o co se začneme starat až poté, co zabezpečíme svůj život a své zdraví, a ještě život těch či tamtěch. A že dokud to nebudeme mít (v dostatečné míře) zabezpečeno a ochráněno, tak na nějakou svobodu není čas, ta že musí počkat. Svoboda je podstatou živé bytosti, bez ní je to jen automat. Jen proto je zodpovědnost druhou stranou té mince, na jejímž aversu je svoboda. Není zodpovědnosti bez svobody. Jen ten, kdo je svobodný, může, resp. umí být i zodpovědný. Svoboda je podstatou lidství, bez ní jsme nejen otroky či nevolníky, ale i jen vedlejší role či pouhé rekvizity v životech těch druhých. A lidský život hodný toho jména má smysl jen svobodný, bez svobody se jedná o pouhé přežívání, živoření.

V praxi ale mnohem zajímavější nežli vztah svobody a zodpovědnosti je vztah mezi svobodou a mocí.

Se svobodou a mocí se to má totiž tak, že svoboda je moc nad sebou samým. Zatímco moc (tak, jak ji obvykle chápeme, jakožto moc nad druhými) je moc (nadvláda) nad svobodou druhých.

To je to, co příznivci opatření nechápou, resp. přesněji – nechtějí a odmítají chápat. Protože, jakmile by to uznali, museli by začít své odpůrce přesvědčovat (a to s pomocí i argumentů, nikoli jen hrubé síly), nebo žádat, nebo otevřeně nutit (mnohem otevřeněji nežli dosud), anebo uplatit. Ale nemohli by se tak snadno schovávat za manipulující řeči o zodpovědnosti (kombinované s vítáním a omlouváním opatření, jednostranně vyhlašovaných formou vojenských rozkazů, jakoby to jinak nešlo).

Dokončení zítra.