ÚVAHA: Svědectví pravdy paní Vaculíkové
Toto přiznání jsme si mohli přečíst v rubrice Lekce ze života v sobotních (2. 5. 2009) Lidových novinách. Marie Vaculíková ve své výpovědi otevřeně hovoří o spisovatelově nevěře. Její postoj k této záležitosti je zajímavý a poučný, nicméně mě z jejích postřehů ze života zaujalo něco jiného.
Nestává se často, abychom si černé na bílém mohli přečíst autentické svědectví o poměrech u Bati. Jde o pravdu, jež je hodně kritická.
Přiznám se, že to, co paní Vaculíková na adresu života u Baťů uvedla, jsem tak trochu tušil. Že celý ten baťovský systém měl sice hodně kladů, ale také dost záporů. Ten nejzásadnější – omezoval osobní svobodu. Bylo v tom hodně kolektivismu, což je důvod, proč jsem se já, pravicově založený individualista, vždy stavěl k baťovskému zázraku rezervovaně (a pardon, stejně tak k izraelským kibucům či sokolskému hnutí, zejména pak k jeho hromadným sportovním vystoupením).
Nechme ale promluvit paní Vaculíkovou a zkusme se nad jejími slovy zamyslet:
„Baťu dnes všichni chválí, ale mně tam dobře nebylo. Přijímali každý rok tisíc dívek a tisíc chlapců, panovala vojenská disciplína a nebylo tam žádné soukromí. Spaly jsme ve světnicích po šestnácti, na železných palandách pod nepovlečenými pokrývkami. Před šestou nás budila siréna, pak ke korytům, rychle umýt, tryskem na snídani a honem do továrny. Všechno bylo rozplánované a to mě ubíjelo. Já mám ráda samotu a svoboda je pro mě nade vše.“
Pohled na odvrácenou stranu jednoho velkého mýtu. Nezbývá než říci: Díky, paní Marie, za toto svědectví pravdy. Po Vašich slovech vypadá baťovská mozaika přece jenom jinak.“
Jistě, takovýto „sociální kapitalismus“ může ledaskomu vyhovovat. Nikoli však lidem, kteří, jako paní Vaculíková, ctí samotu a váží si vlastní svobody.
