28.11.2021 | Svátek má René


ÚVAHA: Pozůstalost

28.3.2009

Občas se probírám pozůstalostí po svých rodičích, vždy s váháním co ponechat. Rozhodování není snadné; co promlouvá ke mně, nemusí a patrně nebude mít stejnou sílu u mých dětí, o vnoučatech nemluvě. Takový je osud věcí. Přitom občas se najde něco, co by dokonce možná mělo oslovit, ale velkou šanci to nemá.

Stalo se, že jsem v deskách našel malé zažloutlé listy papíru, na nichž psacím strojem, písmem s léty hodně vybledlým, kdosi zapsal básně Viktora Dyka, nevím ze kterých let. Rozhodně vzdálených. Nad některými verši mi připadá, že je nepsal zase tak dávno. Zůstala stát doba, nebo se stále někam vracíme?

Poslední dobou, když sleduji dění v tomto státě, politika je příliš silné slovo, pohled to bývá trapný, vybavují se mi v této souvislosti motivy z jedné z Dykových básní, kterou jsem si v tom sešitku přečetl, když jsem se po letech začetl do poezie. Než se k ní dostanu, dovolím si ještě zabloudit do historie. Říká se, že je to učitelka života. Nesnáz je v tom, že k ní nechodíme do školy. Člověk je tvor nepoučitelný, i dítě se musí spálit.

Jsme svědky chorobné touhy po moci, také touhy po odplatě, po pomstě, po zničení politického protivníka, a to za každou cenu, a to všechno v době, kdy svět bojuje s krizí a my s ním. Nelze se oddělit a uzavřít. Pravda, Severní Korea to dělá, ale je přece jen výjimkou. My v našem rybníčku si spíláme, mnohdy opravdu velmi vulgárně, jdeme si po krku. To jsou snad vzory společnosti?

Poslanci zakopaní v zákopech, někteří v jednotném šiku náhle zachvácení atakem morální horečky. Přetekl prý pohár trpělivosti. Nebo už čekali příliš dlouho na vytoužené posty? K tomu poháru - vláda chybovala, občas hodně. Vláda bez chyb by bylo něco jako soubor pohádkových postav, rusalky, hodní vodníci, sedm trpaslíčků. Pohár je rovněž pojem relativní. Zajímavé; když se například jedná o naprosto nemorální imunitu a výhody poslanců, jaké nejsou v civilizovaném světě a které by šlechta minulých staletí mohla závidět, horečka opadá a pohár je náhle bezedný. Někdejší zavilí nepřátelé uklízejí bojiště a mění ho v rajskou zahradu, kde si všichni rozumějí. Jen tu zahradu obklopují vozovou hradbou, za niž zalézají. Pevnou, za léta se nic nezměnilo. Takže jak je to s tím pohárem?

Když se píše o přeběhlících, slyšel jsem občas argument, že nikdo menší než Sir Winston Churchill vystřídal v životě několik stran. On ale také jednou prohlásil, že se nestal premiérem, aby byl hrobařem britského impéria. Tváří v tvář současným udiveným pohledům ze zahraničí se nabízí otázka, kteří z našich politiků mohou prohlásit totéž? Jiná otázka - čekám, co teď řeknou "rebelky" a "odpadlíci". Mají nějaký plán, co dělat dál? Stavět je vždycky těžší než bořit, zvlášť když se na staveništi nedá pomalu na nikoho spolehnout, kdekdo si z něj snaží odnést tu cihlu, tu cement. Opakuji, je krize, jde o hodně. Vody se kalí, příležitost pro lovce. Opět ta historie - co kdy vzešlo z rozhádaného chaosu? Už v dávné minulosti. Kdo seje vítr … Nebo, když se dva perou … Jak dávno to už lidé říkali a psali.

To je jen pár poznámek, pár pocitů nad zažloutlým papírem. Moje pocity, i když ne dokonale, vyjádřila báseň, kterou jsem našel ve zmíněné již pozůstalosti. Možná, že něco už není úplně srozumitelné. Kdo dnes rozumí třeba narážce na egyptské hrnce. Snad zlatému teleti trochu víc, tančíme kolem něj, ale samo starozákonní vyprávění asi není také zrovna v obecném povědomí. I tak, snad je něco z toho srozumitelné.

Mám pocit, že ta báseň může přece jen trochu promlouvat. Viktor Dyk byl očividně znechucen. Co by říkal dnes? Jaké básně by psal? Zůstává už jen otázka, jakou pozůstalost nám zachovají politické reprezentace posledních let. Ale zvolili jsme si je demokraticky. Jsme také obtížně poučitelní.

Takže nechť promluví Viktor Dyk: Promenády Diogenovy

Jeremiáš
A přijde čas, kdy starším znelíbí se
řeč prorokova urputná.
Kdož znali boha, bůžkům pokloní se.
Egyptský hrnec zachutná.

Tu lišky lezou z doupat svých a skrejší
lsti plny, plny naděje.
Kdož nejzvrhlejší jsou a nejpodlejší,
dí: My, my mluvčí Judeje!

Tu k smíchu velkost. Hanba tvář svou směle
pod sluncem žhavým odhalí.
Poblíže stánku stojí zlaté tele.
A kdož by tančit váhali?

Tu k smíchu zašlé. Minulosti kroky
hloupoučké byly, nejapné.
Tu k smíchu čekat: příliš dlouhé roky.
A každý den cos zašlápne.

Tu k smíchu věřit; marně hlas tvůj horlí.
Tu k smíchu bít se; vzdor jen zabije.
Z kurníků nikdy nevznesou se orli.
Ten podlý, onen slabý je.

Nadarmo volat stíny velkých otců,
když drobný zájem oči zastírá.
Zaniká hlas tvůj v hluku čilých kotců.
A kde kdo blouda potírá.

Tu nelze než se pousmáti touze.
Co říkáš dlouho, zevšední.
Chrám minulosti patník u cest pouze.
Pse, svoji nohu pozvedni!

Laskavým a trpělivým čtenářům se omlouvám za tenhle text. Není to komentář, od toho jsou povolanější, je to povzdech. Rovněž se omlouvám, že se schovávám za básníka. Dyk to řekl mnohem lépe. Nebyl optimista a je smutné si přiznávat, že možná právem. Život trávil také v politice.



Vyhrajte medvídka, který svými pohádkami uspí vás i vaše děti
Vyhrajte medvídka, který svými pohádkami uspí vás i vaše děti

Nebylo by hezké mít doma někoho, kdo by vám i vašim dětem vyprávěl pohádky? A co takhle Pohádkový medvídek, který zná ty nejlepší příběhy? Zapojte...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.