19.3.2024 | Svátek má Josef


ÚVAHA: Od Adama k údělům!

9.2.2023

Na začátek připomenu biblický příběh „Vyhnání z ráje“.

Ráj je místo pro nás – pozemšťany 21. století – těžko představitelné. Je to místo věčné radosti, pokoje, blaženosti a hojnosti, kde např. neplatí přírodní zákony, není tam pomíjivost a bolest, jsou tam jen samé příjemné věci a pocity.

Adama s Evou ale pálilo dobré rajské bydlo a dali se svést pokušením – být jako Bůh – a snědli jablko ze stromu poznání dobra a zla… a to neměli dělat! Tím to všechno začalo! Prohlédli a poznali, že jsou nazí, a hned věděli, že je to špatné, a začali se zakrývat listím. Následně poznali, že udělali chybu, a snažili se to ututlat, ale se zlou se potázali – Bůh je z ráje vykázal a naordinoval jim do dalšího bytí trápení, těžkou práci, nejistotu a pomíjivost: „V potu tváře dobývati chleba svého budeš!“ Jinak řečeno: „Bez práce nejsou koláče!“ Nebo: „Nic není zadarmo!“ A to všechno zajistil skrze zákony, které platí dodnes – ty poznané jsme si už pojmenovali jako přírodní a s užitkem je využíváme, jiné ještě nechápeme a pereme se s nimi.

Co nám ale tenkrát Bůh neřekl, třebaže to musel vědět, je to, že kromě plnění toho nelehkého údělu dědičného lidé ještě občas zblbnou a sami si naordinují nějaký úděl, který jim udělá teprve to pravé peklo na zemi – revoluce, hnutí, pravé učení… Vše na začátku slibuje, že po vítězství a řádném plnění a dodržování učení nastane na zemi ráj, ale v reálu je to pak bída a utrpení.

A ačkoli se vždy najdou lidé rozumní, kteří vidí a říkají, že to nemá dobrý konec, nejede přes to vlak! Nedostane se jim slyšení, jsou přehlušeni nadšeným davem nebo umlčeni a odstraněni a pak se roky až desetiletí buduje a plní se plány, až se hory zelenají, a pak to – jako každé lidské dílo – krachne a člověk zase v potu tváře poctivě dobývá svůj denní chleba a vše je zase na chvíli tak, jak má být.

Mám takovou teorii, že je to tím, že Adam s Evou si z ráje propašovali ohryzek z onoho jablka a ve svém dalším bydlišti ta semínka zasadili a strom poznání, pokřížený s rozličnými jinými druhy, tu je dodnes, jen ta rozlišovací schopnost mezi dobrem a zlem je poněkud pomýlená! Proto se občas stane, že někdo kousne do plodu a prozře, a to se pak dějí věci!

Co bylo včera aplaudováno, je dneska vypískáno, co bylo včera odměňováno, je dneska pokutováno, co bylo cennou tradicí, je škodlivým stereotypem. Důsledkem je pak takové malé vyhnání z ráje (člověka člověkem) do nové, drsné reality: co včera fungovalo, dneska je rozvrtáno, čeho byla včera hojnost, dneska je nedostatek, co bylo každému ke koupení podle jeho potřeb, je teď každému podle jeho vytrvalosti, vychytralosti a rychlosti registrace do pořadníků!

Lidé podlehnou představě, že mohou kádrovat a měnit běh světa i lidského bytí, jenže co je dovoleno Bohu, není (bez následků) dovoleno člověku, a tak tu máme nápady, které sice nevypadají na první pohled špatně, ale které nás svými důsledky sužují a ničí.

Jenom v minulém století to byl úděl hnědý, který tvrdil, že ráj nastane tehdy, když na zemi bude jenom čistokrevná rasa lidí (ostatní rasy se vyhubí). Pak přišel úděl rudý, který tvrdil, že ráj nastane, když se v potu tváře bude budovati komunismus (a nepřátelé komunismu budou vyhubeni), a konečně tu je 21. století (kdy úroda jablek s pomýleným poznáváním dobra a zla je asi mimořádná) se zeleným údělem, kdy se země stane zahradou blaženosti, až zmizí kysličník uhličitý z našich životů (co všechnu bude muset být vyhubeno, není ještě jasné – první na řadě jsou holandské krávy).

A ještě tu je zatím malý, lokální a nepojmenovaný úděl, který má ale jasno v tom, že svět se stane místem radosti, až budou vyhubeni lidé z Ukrajiny.

A tak úděly od lidí vzešlé tu jsou a asi i budou, ale nedá se s tím opravdu nic dělat?

Vzpomněl jsem si na naši vládu a její úspěšné předsednictví. Co je asi údělem – úkolem – vlády? Realizace údělů, nebo ochrana lidí před nimi? (Kolem svět se rve a plení, lidské vztahy zlato (dotace) mění, Bože, dej, ať v pokušení vím, že ty se staráš sám.)

Lidé by měli mít klid na práci – ne na budování nějakého „ismu“, ale na plnění toho základního a životně důležitého – bez házení nějakých ideo(ne)logických klacků a trámů pod nohy.

A tu si ohřeji svůj pozemský bochníček, protože ten pot při získávání chleba důvěrně znám, mám to všechno vyzkoušené: Musí se poorat, zasít, sklidit, vymlátit, pomlít a upéci – to je náš úděl, to je cena chleba. Vzpomínám na staříčkovo rčení: když jsem mu jako dítě nadšeně líčil nějaké novoty, tak říkával: „Chleba levnější nebude!“ A já jsem až teď, při rozjímání o údělech, a také když se ten kruh úkonů při vzniku chleba uzavřel – stal jsem se i „mlynářem“ – pochopil, jak je to myšleno, co je skutečná cena chleba, která nikdy neklesne.

Politiky ale většinou chleba nezajímá, (taková obyčejná věc, a přitom by si asi zasloužila pohádku – Chleba nad zlato) a naskočí na vlnu pokroku a vezou se a navzájem se poplácávají po ramenou, jak se jim daří naplňovat důležité cíle.

Milí politici, k vládě jste se dostali tím, že lidé vhodili papírky do urny a pak se to sečetlo… Oněmi úkony na vás nesestoupila žádná moudrost, vzdělanost a zkušenosti. To jen na vaše bedra přistála odpovědnost a povinnost vůči lidem i vůči zemi v dědictví nám/vám danou. O kladení pomatených údělů a pohrom na naše bedra nikde ani zmínka – to nechte bohům.

Prvotní úděl nikdo nezrušil a zrušit neumí, ani vy ne – umí se jen dočasně dělat, že zákony neplatí: „Koláče bez práce – na všechno dotace!“ (Na Boha a jeho zákony (bezuhlíkově) kašleme!)

První dokumentované blbnutí bylo stavění Babylonské věže, kteréžto skončilo zmatením jazyků.

I dneska se budují věže a zdi ze stejného materiálu a asi i se stejnou životností. Základem jsou peníze (dotace) a pýcha a dál se staví z cihel nerozumu, nadšení i dobrých úmyslů. Stavět nebo aspoň přihlížet musíme my všichni, ale vynikají užiteční idioti a nebezpeční (všeho schopni) idioti se svatým (svazáckým) nadšením: „Novoty – to jsou naše hodnoty!“ Popř.: „Nic než novoty!“

Docela mě mrzí, že naše současná vláda (vláda národní naděje – jako asi všechny před ní ) pluje na pohodlné vlně a ani se nepokusí hodit trochu hrachu na tu zeď (na tu Babylonskou věž, stavěnou v Evropě spravované EU). Nic by jí to neudělalo a v budoucnu by se ten hrách proměnil ve zlato – minimálně morální. To až se budou další generace ptát: Jak jste mohli…? Proč jste proti tomu nic neudělali…? To jste nevěděli, že…?

Jenže to naše vláda, ne! Dělá jakoby nic! Ticho po pěšině (ticho po předsednictví)! A možná si koleduje o to, že současné blbnutí se v českých zemích bude jmenovat „úděl fialový“.

A tak beru ještě jednou do ruky trochu hrachu a říkám: „Vládo (nový pane prezidente), tvůj úděl není zelený ani fialový, tvůj úděl je vládnout lidem, kteří v této zemi bydlí tak, aby se jim dobře žilo a aby byly položeny základy k dobrému žití pro další generace. Aby se na dobu tvého vládnutí vzpomínalo s vděčností a úctou. Ne krátkodobé blouznění, ne plnění údělů a sláva na klimatických konferencích a školení se v Bruselu, jak nám (našemu způsobu života) zakroutit krkem regulacemi, směrnicemi a zákony. Tvůj úděl je sloužit vlasti (ne nějaké říši) a za to budeš hodnocena a popotahována.“

Mizerně končí ti, kdož sloužili všemu možnému, jen ne své zemi a k lidem se chovali jako majitel stáda k dobytku určenému na pokusy nebo jako k překážce pokroku, kterou je třeba přetvořit, odstranit nebo nahradit.

Opravdu! Ti, kdo zlikvidovali elitu národa ve jménu čisté rasy, ani ti, kdo likvidovali elitu národa ve jménu čistého vykořisťování, ani ti kdo způsobovali hladomor ve jménu strany či revoluce, ani ti, kdo připravují nějakou kombinaci toho všeho + likvidaci elitních průmyslových odvětví ve jménu nulových emisí… nikdo z nich nemyslel a nemyslí na lidi a všichni skončili a skončí na hnojišti dějin.

Třebaže se ví, že takto (ideologicky) prosazovaná modernizace je nerozum, který přirozenou modernizaci deformuje a dělá ji medvědí službu, politici se smrtelně vážnou tváří (jako žába hypnotizovaná hadem, jako Eva sváděná hadem k tomu, aby snědla jablko a byla jako Bůh) znovu odříkávají text už historického vtipu:

„Soudruzi, stojíme na okraji hluboké a neznámé (aktuálně zelené) propasti, přesto se ale nesmíme bát učinit rázný krok vpřed! … K tomu nám dopomáhej EU!“