Humanita zdobí náš druh a jistě stála i za naší úspěšností prostřednictvím spolupráce. Vychází z mravních hodnot a ideálů. Humanitu akcentuje budhismus i křesťanství svojí láskou k bližnímu. Humanita není ovšem něco samozřejmého a také procházela vývojem. Humanismus je filozofická a myšlenková náplň renesance, navazuje především na antiku, probíhají reformace.

Fyziologicky jsou u kořenů humanizmu zrcadlové neurony. Tyto neurony „zrcadlí“ reakci jiného neuronu, nebo emoce a scénu, kterou pozorovatel sleduje. Ze smutku se na nás přenese smutek, z radosti radost, ze zívání zívání. Takovéto neurony byly přímým pozorováním kromě u lidí, zjištěny i u primátů a u některých dalších skupin živočichů, např. u ptáků. Hrají také významnou úlohu v tom, jak se potomek učí od matky. Usnadňují napodobování.

Humanita je lidskou přirozeností většiny, ale ne všech lidí. Nepociťují ji například sociopaté. Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim, říkal už pět století před naším letopočtem Konfucius a po něm i mnozí další. Lidé si pomáhají a často úplně nezištně a samozřejmě. Nikdy nevíme, kdy sami budeme potřebovat pomoc jiných. Jsou ale i nějaké meze, hranice či problematické stránky humanity a sluší se o nich vůbec mluvit?

Tramvajové dilema je myšlenkový experiment zaměřený na lidskou etiku. Principem tohoto etického dilematu je otázka, zda je morálně přípustné obětovat jeden život pro záchranu více lidí. Po kolejích se řítí tramvaj. Ve směru jízdy tramvaje je na trati pět pracujících, kteří nemohou uhnout. Na vedlejší trati, kam je možné tramvaj odklonit, se nachází jeden člověk. Vedle trati sleduje dění jedna osoba, která má možnost pohnout výhybkou a ovlivnit tím vývoj celé situace. Má dvě možnosti:

Neudělat nic, pročež tramvaj zabije pět lidí na hlavní trati.

Zatáhnout za páku tak, že výhybka přepne na vedlejší trať, kde tramvaj zabije jednoho člověka.

Otázkou je, které řešení je správné, respektive etičtější, odpověď však neexistuje. Na jednu stranu přehození výhybky zapříčiní nižší ztráty na životech, na druhou stranu v takovémto případě pozorující osoba svým činem přímo způsobí smrt jedné osoby, zatímco v opačném případě smrt nezpůsobí aktivně.

Člověk rád obrací svět k obrazu svému, i když má o něm jen nedokonalé vědomosti. Pomáháme hladovým a trpícím. Ovšem někdy při tom narušujeme přirozený řád. Odborníci nás učí, že nemůžeme chránit antilopy před šelmami, krmit divoká zvířata v národních parcích lidskou stravou, byť jim chutná. V prvním případě bychom narušili přirozený potravní řetězec a v druhém narušili plachost divokých zvířat a učinili je závislými na člověku.

Ale obdobná dilemata na nás číhají i při pomoci lidem. Učiníme-li někoho závislým na naší pomoci, zbavíme ho jeho přirozené sebezáchovy a cílevědomosti. V saharské Africe nejsou vhodné podmínky pro přežití velké populace. Zachráníme-li tam dodávkou vody a jídla řadu dětí, což je velmi humánní, tak ty děti přežijí, vyrostou a z omezených zdrojů se neuživí, natož své další děti. Zemřou hlady jako dospělí nebo budou nuceni migrovat a změnit jinde etnickou stabilitu. Příroda tam vytvořila jistou rovnováhu, kde přežije jen tolik lidí, aby byli schopni se v tamních podmínkách nějak uživit. Naše snahy jsou pak jako poroučet větru dešti a narušují přirozený řád přírody. Chvilku to bude fungovat, ale není to stabilní uspořádání. Je třeba, aby v saharské Africe žila velká populace lidí? Má to význam z hlediska planety? Má o tom rozhodovat člověk nebo přírodní podmínky? Nechť jich tam žije tolik, kolik se jich tam stabilně uživí.

Lidská civilizace v průběhu svého vývoje učinila v souladu s humanizmem řadu změn, které jsou bohulibé, avšak odporují základním přírodním principům. Pomocí svých získaných znalostí jsme zastavili evoluci svého druhu. Nemoci už nepůsobí jako regulační prvek vůči slabším jedincům a přírodní výběr byl nahrazen zdravotní péčí. Zachráníme dnes i ty, kteří by dříve beznadějně zemřeli. A tak se hromadí genetické vady v populaci a budou stále více ohrožovat budoucí generace. Obdobně velká koncentrace lidí ve městech a jejich mobilita vyhovuje mikroorganizmům a umožňuje vznik a šíření epidemií.

Neradi vidíme trpět zvířata a dovedeme jim zkrátit utrpení u veterináře. Z důvodů problematických názorů na eutanázii však necháváme trpět své nejbližší až do samého hořkého a nevyhnutelného konce i když už sami nechtějí.

Nechci tím v žádném případě nabádat k nějaké nehumánnosti, sám rád si ty plody ze studnice humanity užívám, jen je třeba, abychom se i nad takovými citlivými otázkami zamýšleli a nestrkali před nimi hlavu do písku. Pak možná i naše konání bude efektivnější a ve výsledném efektu i dlouhodobě humánnější.