Zamyšlení nad strukturou motivace dnešních vysokoškolských studentů

„Když se nebudeš učit, budeš mejt kravám zadky“ – tohle temné proroctví účinně zahánělo dětské sklony k prokrastinaci jak u mě, tak i u nejednoho mého spolužáka na základní škole. Jako kluci a holky z vesnice jsme tenkrát měli poměrně dost praktických zkušeností s tím, jak tato veskrze bohulibá činnost namáhá svalstvo, atakuje čichové buňky a jaká závratné finanční ohodnocení a společenská prestiž jsou s ní spojena. Já osobně jsem měl jako bonus v dětském pokojíčku opřenu o zeď lopatu uhelku. Tu tam naaranžoval můj otec krátce poté, co uklidil trosky z rozmlácené prvorepublikové školní lavice, řka: „Seznamte se – toto je tvůj budoucí pracovní nástroj.“ Lavice padla za oběť tátovým temperamentním výukovým metodám a mé neschopnosti napsat dvojku podle předlohy v písance. Lopata byla sice po čase odvelena do sklepa, aby sloužila svému původnímu účelu, ale v mých představách okupovala roh místnosti ještě dlouho poté. Na střední škole měly na mou studijní morálku vliv zejména četné praxe v potravinářských provozech. Při zírání na pás plný neupečených rohlíků sunoucích se do rozpálené pece a při oddělování slepených kusů těsta (činnost přezdívaná rybaření) jsem měl spoustu času na přemýšlení o nesnesitelně bolesti v zádech, ubíjející nudě, vražedném vedru a bídné existenci na nejnižší příčce potravního řetězce. Z vysoké jsem se nenechal vyhodit hlavně kvůli vojně. Rozdíl mezi roční či dvouletou službou vlasti stál za trochu toho zírání do knížek a občasnou návštěvu přednášky. Dané aktivity se přece jenom odehrávaly v teple, suchu a v celkem přátelské atmosféře.

Všem výše zmíněným antiprokrastinačním pobídkám se odborně říká vnější motivace. Ve slovníku současných pedagogů je to něco jako sprosté slovo, nepřípustná zkratka a symptom závažného profesního selhání. Dnešní svět se modlí k motivaci vnitřní. Budiž - o té také něco vím. V mém případě neměla až takový vliv na míru odvedené práce, ale zato byla střelkou, pomocí níž jsem se orientoval ve výběru studijních preferencí. Studium chemie a biologie mě skutečně již od základní školy bavilo, poskytovalo mi pocit radosti a vnitřního uspokojení. K pochopení, v čem všem jsou přírodní vědy krásné, mi samozřejmě dost významně pomohlo několik nadšených a erudovaných pedagogů. Ale zejména v období vrcholícího pubertálního třeštění byl jejich skutečný vliv na můj studijní výkon mizivý, neboť mě ještě mnohem více zajímaly činnosti, které měly s náplní školního kurikula pramálo společného.

Dnes se dá za základní prvek vnější motivace studentů považovat virtuální vztah mezi papírem na hlavu a v budoucnu dosaženým výdělkem. Není to motivace nijak silná, protože na výši (a mnohdy i na potřebu) budoucího výdělku má vliv nepřeberné množství dalších faktorů, z nichž mnohé (např. vývoj potřeb pracovního trhu) dnes jednoznačně není možné s dostatečnou mírou relevance predikovat. Jisté je pouze to, že stále více práce místo lidí zastávají stroje a že tento trend bude nadále sílit. V daném kontextu je opravdu zásadní otázkou, zda je žádoucí, aby se dnešní metody výuky a obsah učiva nějak přizpůsobovaly včerejším požadavkům na pracovní sílu. Píšu schválně včerejším, protože než bude student takového systému absolventem, budou ony požadavky skutečně včerejší. Další významnou motivací k setrvání ve studijním procesu jsou podmínky ubytování v mama-hotelech, které by se daly shrnout následovně: „Dokud budeš chodit do školy, budeme tě živit, šatit a ubytovávat.“ Jenže chození do školy má ke studiu stejně daleko jako prohlížení katalogů s činkami k posilování. Není důležité, jak dlouho to děláte, ale jak dlouho zůstanete právě jen v tomto stádiu. A výdrž některých studentů a jejich rodičů je mnohdy obdivuhodná. K významným složkám vnější motivace, často zmiňovaným v odborné literatuře, patří touha po odměně, uznání okolí a touha úspěšně prezentovat třebas neexistující dovednosti. Většině mých studentů však obvykle stačí za tři a ti pilnější si mnohdy stěžují na posměch okolí, který zažívají, pokud se snaží studiu věnovat skutečně naplno. Projev uznání ode mě jako od pedagoga je sice těší, ale nezdá se být nijak rozhodující.

U vědomí praktické neexistence efektivních nástrojů vnější motivace jsem se v rámci jednoho z vyučovaných volitelných předmětů pokusil aplikovat techniky údajně posilující motivaci vnitřní. Chtěl jsem zkusit výuku orientovanou na studenta místo na učitele, zařadit prvky skupinové spolupráce a namísto drilu vést studenty k tvůrčí práci. Při zadání skupinového úkolu mě sice trochu zarazilo, že se mí studenti nebyli schopni (či ochotni) sejít mimo vyučovací hodinu, aby na problematice společně pracovali, a při vyhodnocení výsledků tohoto úkolu zase hromadná dezerce podstatné části frekventantů kurzu, ale zase jsme si později pěkně popovídali o problematice spravedlnosti hodnocení za účast na semináři. Potěšilo mě, jak citlivě moji studenti vnímají momenty interpretovatelné jako osobní křivda a jak účinně jsou schopni se vůči nespravedlivému jednání pedagoga vymezit. Je mi sice trochu líto, že žádný ze studentů dosud neodevzdal závěrečnou esej, kterou jsem požadoval jako podmínku nutnou k udělení známky, ale na druhou stranu tuším, že hlavní chybou bylo vůbec udělení známky takto podmiňovat – do systémů založených na vnitřní motivaci totiž známky prý jaksi nepatří. Ve zpětné vazbě na daný předmět byla oceněna odborná erudovanost a zábavnost mých přednášek, volba zajímavých témat a využití filmů jako výukového prostředku. Požadavek „bav mě, ale, prosím, nic po mně nechtěj“ vyplývá i z hodnocení dalších mých předmětů. Nejčastějšími výtkami jsou samozřejmě nepřiměřené nároky u zkoušky. Ano, jsem náročný – včera jsem například chtěl po studentech druhého ročníku chemicko-technologické fakulty, aby mi namalovali vzorec etanu. Jejich neúspěch jednoznačně padá na mou nerozumnou hlavu.

Z pohledu aplikovatelných a účinných motivačních technik se jako vysokoškolský pedagog fungující na technické škole přijímající své studenty bez přijímacích zkoušek cítím být poněkud v pasti. Nevím totiž, jak dál. Ve společnosti práv bez povinnosti, blahobytu bez práce a výchovy bez mantinelů neexistuje v rámci školní výuky žádný účinný nástroj vnější motivace. Nelze učit někoho, kdo se vlastně učit nechce a kdo pro skutečnou práci na svém rozvoji nemá žádný smysluplný důvod. Teoreticky by prý mělo být možné zařídit, aby se chtěl učit každý – ale prakticky mé pokusy o realizaci takových postupů spíše selhávají. Končí zkouškové a já mám opět pocit, jestli by bývalo nebylo užitečnější, kdybych se věnoval onomu pověstnému mytí kravských zadků…