Není na škodu si připomínat stále dokolečka nad každým rozhodnutím soudu, nad každým úkonem správního úřadu a nad každým rozhodnutím zákonodárného sboru, čemu slouží právo. Že jde o regulaci vztahů ve společnosti, to je jeho technická povaha. Ovšem k čemu slouží nám, lidem, k čemu slouží ekonomickým subjektům a podnikatelům?

K tomu, aby jim pomáhalo žít a uspořádat své poměry rozumně? Před nedávnem proběhl veřejností případ, v němž v pracovněprávní věci vyslovil soud závazné pravidlo ohledně zaměstnanců, kteří z jednoho provozu kavárny na jednom místě přecházejí na nového majitele odlišné kavárny, bohužel na stejném místě umístěné.

Musím říci, že mě to nepřekvapilo, uvedenou taškařici jsem poprvé slyšel před 26 lety při přednášce na právnické fakultě, kde nám popisovala nadšená vyučující božské vymoženosti práva Evropského společenství, kde takto zdědila zaměstnance banka B po bance A, a to konkrétně uklízečku, která jednou za týden přišla vytřít schody.

Do dneška si pamatuji neskrývané nadšení vyučující a ohromení nad tím, jak právní řád jest zcela mimo realitu a považuje za právní vztahy to, co považuje každý normální člověk za blbost. Nemusím přece popisovat, že právní stav, kde je vám vnucován zaměstnanec cizí firmy jen proto, že jste náhodou otevřeli svoji provozovnu na místě, kde podnikal ve stejném oboru někdo jiný a předmět podnikání je tak nějak plus mínus autobus podobný, není nic jiného než svévole a příšernost.

K čemu takovýto právní vztah slouží? K čemu pak slouží právo? K vytváření neexistujících právních konstrukcí, respektive konstrukcí k neexistujícím lidským vztahům. Položme si otázku, kdo chtěl takovou úpravou něco dokázat, čím a komu má sloužit? Jak prospívá společnosti? Jistě, v době zákazu čehokoliv a příkazu k čemukoliv lze najít dostatečně hlasitou skupinu zastánců ochrany kdejakého sociálního práva či sociálně inženýrského nápadu.

Dochází však těm, kteří takovéto zákony vymýšlejí, a těm, kteří dbají o jejich dodržování, že doslova a do písmene ničí někomu život? Že svým jednáním už neregulují základní parametry hřiště ekonomické soutěže, ale zavádějí sprosté vydírání aktérů ekonomické hry? Zde se musím zastavit u soudů. Pokud já bych byl soudcem, je toto jeden z důvodů, kdy by moje soudcovská kariéra asi příliš dlouho nevydržela.

Protože vydání rozhodnutí, pro jehož aplikaci musím použít právní předpis, který překračuje mez toho, čemu se říká selský rozum, by pro mě bylo nemožné a nevím, jak bych uspěl v apelačním či kasačním řízení, když bych do odůvodnění napsal, že užití takového práva je nemravné. Stejně tak bych třeba odmítl požadavky dívky v nikábu v jejím sporu se zdravotní školou a třeba spoustu dalších, zde nechť si laskavý čtenář dosadí sám.

Aktuální právní stav, ve kterém se odpověď na otázku, komu a čemu slouží právo, dostává do pro většinu lidí nezodpověditelných kategorií, může vést k tomu, že soudy by měly výjimečně přikročit k malé revoluci. Veškeré své rozhodnutí poměřovat kupříkladu zásadou obsaženou v občanském zákoníku a nároky opírat či odpírat s poukazem na to, že výklad práva je nepřípustný neb je urážející obyčejné lidské cítění. Schválně, jak by se vyjímal rozsudek, v němž by stálo: Žalovaná popírá nárok s odkazem na normu xy, avšak ta uráží obyčejné lidské cítění, tak ji aplikovat nelze. A že by takovýchto případů mohly soudy rozhodovat denně tisíce.

V tomto krásném snu by tvorbu práva na chvilku převzaly soudy, a to přesně po ten okamžik, než by si politici uvědomili, že právní řád, už neslouží ničemu. Ovšem to je jenom sen. Prozatím stačí, kdybychom jako právníci u každé právní normy řekli, tak takovou prostě aplikovat nebudu. Uráží mě jako člověka, nutí mě porušovat profesní přísahu a směřuje k popření základní funkce rozumného uspořádání věcí lidských.