Mnohý člověk by se po přečtení slovního spojení v nadpise mohl domnívat, že jediné, co je nenormální, je jeho autor. Pravděpodobně bych byl toho názoru i já, kdybych se ovšem nezamyslel nad tím, co je to pojem „normální“ a nedal si to do souvislosti s realitou dnešní doby.

Dle mého názoru je normální, z hlediska společnosti, takové chování jednotlivce, které nevzbuzuje u její většiny opovržení, rozpaky, popř. znechucení atd. Z hlediska jednotlivce je to pak takové, které vede k uspokojení jeho potřeb a dalšímu rozvoji. Primárně se nabízí honba za štěstím, zdravím jeho i jeho blízkých, vyrovnaných vztazích a pohodou v kruhu nejbližších, ale mnoho lidí také samozřejmě lační po finanční jistotě, úspěchu, uznávaném společenském postavení či slávě. Pokud tedy chceme hovořit o něčem, že je normální, musíme vždy zohlednit obě hlediska, která k sobě neoddělitelně patří a která musí být zcela jistě splněna.

Dlouhá léta jsem žil v iluzi, že být „nenormální“ je handicap. Ovšem zdá se, že opak je pravdou. Je podivuhodné, že největšího zájmu se nejvíce těší právě lidé nenormální. Pro příklad není nutno chodit daleko – stačí se podívat do novinového stánku. Denně nás bulvární plátky zásobují informacemi o rozvodech, rozchodech, aférách, soudech a všelijakých excesech našich i zahraničních celebrit. Jsou to záležitosti, které většině lidí, pokud se jich přímo dotýkají, nejsou zrovna příjemné a kterým se snaží pokud možno vyhnout, zde však platí čím více tím lépe. Co by to bylo za hvězdu, kdyby nevzbudila alespoň jednou pořádné „pozdvižení“. Lze tedy říci, že populární scéna je doménou lidí nenormálních? Možná, ale jde přeci hlavně o zábavu… V dalším případě už o zábavu nejde. Ba naopak. Lehce mě mrazí v zádech z faktu, že víkendová příloha nejčtenějších novin u nás je věnována „životu a dílu“ doživotně odsouzeného vraha. Existuje spousta výjimečných a zajímavých lidí, kteří toho v životě hodně dokázali a mají co říct, ale bohužel, nejsou asi oproti těm „nenormálním“ zajímaví až zas tak moc. Ti prostě umí vzbudit větší zájem. Zájem vzbudil i německý kanibal Armin Meiwese, který místo úplného společenského zavržení vydělal peníze prodejem práv na svůj děsivý příběh jedné produkční společnosti. A že to nebylo žádných pár drobných – jednalo se o sumu, která by se například z průměrného platu v České republice dávala dohromady dost dlouho.

Co říci na závěr? Asi by se hodilo obhájit nadpis článku, neboť velká část lidí nenormálních má to, po čem ti normální touží: finanční jistotu, slávu, úspěch…, tedy mohou naplnit definici normálnosti, proto se dá říct že normální je být nenormální. Skutečná pravda však leží ještě o kousek jinde právě z toho důvodu, že normální lidé ze sebe dělají nenormální, a tak se může zdát, že ti skutečně nenormální, jako je Meiwese a jemu podobní, jsou v podstatě také „plachetnice na společenském moři“. Ovšem jsou to jen jakési usazeniny na dně – nechtěný odpad, který postupem času stejně zetlí. Proto ruším své tvrzení a vystavuji nové : je nenormální být nenormální, přesto je normální tak působit…