Jedno anglické přísloví říká, že láska a manželství k sobě patří jako povoz a kůň. To přísloví ovšem pochází z dob, kdy šlo ještě o pravdu zcela samozřejmou, z dob, kdy po silnicích nejezdila auta, ale povozy tažené koňmi. Ty doby jsou už dávno pryč. Koně byli vytlačeni spalovacími motory, místo povozů brázdí silnice kamiony. Také manželství jaksi zachází na úbytě, milenci (kromě těch homosexuálních) se do něj nijak zvlášť nehrnou, a když už se k němu nakonec přece jen odhodlají, polovina těch kdysi nezrušitelných svazků stejně skončí rozvodem. Rodí se také čím dál méně dětí, evropské obyvatelstvo vymírá a časem ho zřejmě nahradí přistěhovalci z Afriky a Asie. A teď navíc ještě ten virus. Co se to se světem děje?

O krizi manželství a rodiny už toho bylo řečeno a napsáno hodně, o její hlavní příčině se ale moc nemluví: o všeobecně rozšířeném požitkářství a egoismu štítícím se odpovědnosti a závazku. Manželství totiž znamená přijmout dobrovolně odpovědnost za partnera, který má vedle všech předností také své chyby a nedostatky, a přijmout ji trvale, ne jen na chvíli nebo na pár let, než nám ten zázrak zevšední a nutnost stálého odříkání a přizpůsobování se omrzí. Z manželského soužití se zpravidla rodí děti a za ně je rodič zákonitě zodpovědný až do jejich plnoletosti, je povinen je živit, šatit, pečovat o jejich zdraví, výchovu, vzdělání. To všechno stojí čas a peníze – vlastně hodně času i peněz. Našinec, který za celý život nepoznal válku ani nouzi a hlad, je proti svým předkům nesmírně rozmazlený a náročný. Hlavně se nerad jakkoliv omezuje a uskrovňuje, pokud vyloženě nemusí. Manželství a děti představují ovšem výrazný zásah do jeho svobody a bezstarostnosti. Proč by do toho chomoutu lezl, když ho k tomu nic nenutí? Může si zachovat pohodlí a nezávislost, v nemoci a ve stáří se o něj přece postará tatíček stát.

Blahobyt nás zkazil, o tom nemůže být pochyb. Osud by nám prokázal velikou službu, kdyby nás občas popadl za krk a vyhodil na mráz, říkával doktor Vlach v Saturninovi. Mám takové neodbytné tušení, že přesně toto vlachovské dobrodiní nás právě potkává. S některými už koronavirus pořádně zatřásl a s mnoha dalšími ještě zatřese. Ať už jsme zavřeni v nařízené karanténě nebo jen bez práce kvůli vládním omezením obchodů a služeb, naskýtá se nám příležitost zrevidovat své hodnotové žebříčky, své rodinné a společenské vztahy, staré i nové dluhy, a začít napravovat, co jsme vlastní hloupostí pokazili nebo zanedbali, případně uskutečnit ty dlouho odkládané plány, opravy, úpravy a nedodělky, na které jaksi nikdy nezbyl čas. Kdybychom se po odeznění této zaručeně nikoli poslední pandemie zase jenom vrátili k předešlému způsobu života a ke starým zlozvykům, dokázali bychom tím, že jsme nepoučitelní a že si jen zasloužíme, aby s námi nějaký příští virus zatočil ještě nemilosrdněji.

A ovšem – i když to slyšíme neradi, neškodí si to připomenout: všichni jsme lidé smrtelní. Každý, bez výjimky. A do své konečné destinace si s sebou odtud nic neodneseme. Snažme se tedy aspoň nezanechat po sobě příliš velký nepořádek, aby na nás pozůstalí mohli vzpomínat spíš vděčně než s hořkostí, nebo dokonce s kletbami. A abych vám tu pořád jen nekázal – hned zítra začnu vyklízet staré krámy ze sklepa a z garáže. Udělám pořádek v knihovně a v psacím stole. Pročistím mailovou schránku od nahromaděné pošty a pevný disk v počítači od zbytečností. Napíšu... – hm, asi mi na to ani lockdown nebude stačit.