Visegrád nám připomíná památná místa, která nalezneme na mapě střední Evropy. Zcela jistě nás napadne, že vedle Visegrádů či Vyšehradů můžeme hledat na mapě i Velehrady či Veligrady, což jsou slovanské názvy, které označují sídliště hrající důležitou roli v historii středoevropských zemí. Tedy vedle maďarského Visegrádu, který leží na pravé straně Dunaje a tyčí se jako mohutný středověký hrad, máme i pražský Vyšehrad, jenž se se svými dějinami tyčí nad Vltavou, a také i v Bosně a Hercegovině bychom nalezli Višegrad, který je na spojnici mezi městy Užice a Sarajevo. Rovněž i on se rozkládá nad vodním tokem.

Maďarský Visegrád vstoupil do dějin především jako místo setkání panovníků českého krále Jana Lucemburského, uherského krále Karla I. Roberta z Anjou a polského krále Kazimíra III. Velikého. A tak jako jsme si jmenovali panovníky visegrádského královského setkání ve 14. století, nesmíme opomenout ani roli uherského krále sv. Štěpána, muže, který ve své době dokázal svou zemi plně integrovat do tehdejšího uspořádání Evropy, a jeho království tak mohlo hrát důležitou roli tzv. antemurale christianorum, tedy obrannou linii křesťanství před osmanskou říší.

Pod Vojtěchovou patronací

Pro nás v současnosti však Visegrád hraje svoji roli jako symbol uskupení čtyř států, které se z původních tří království rozrostly do čtveřice republik – České, Polské, Maďarské a Slovenské. Historicky můžeme hovořit, že jde o prostor svatovojtěšské misie.

Pražský biskup sv. Vojtěch totiž patřil ke spoluautorům vize Evropy, která se tvořila na základě rozprav mezi císařem Otou III., remešským kanovníkem Gerbertem z Aurillacu – pozdějším papežem Silvestrem II. – a polským panovníkem Měškem I. Konečnou formu tato vize dostala v Hnězdně na přelomu prvního a druhého tisíciletí, a to již u hrobu sv. Vojtěcha.

Svatý Vojtěch je státním patronem Polska i Maďarska. Mohl jím být i u nás, avšak na českém území přenechal tuto roli sv. Václavovi, jenž nastoupil do role prvního patrona země po jejím dosavadním ochránci sv. Vítovi, který úzce spojoval Prahu s Magdeburgem. Shodou okolností byl právě Magdeburg místem, kde sv. Vojtěch získal své jedinečné vzdělání a rozměr Evropana, respektujícího onu typickou regionální svébytnost obyvatel Evropy. To bylo po pádu komunismu rozhodujícím momentem pro volbu Visegrádu s patronací sv. Vojtěcha, duchovního zastánce středoevropského regionu, a můžeme říci, že se díky prezidentu Václavu Havlovi podařilo středu Evropy vdechnout duši bez nacionalismu a bez mocenských požadavků.

Visegrád je především duchovním a intelektuálním projektem, který nechce panovat, ale usměrňovat a spolupracovat. Jde mu o rozvoj zemí, jež se vysvobodily ze jha sovětského komunistického impéria, ovládaného bezduchými principy síly a policejní mocí a utlačující náboženský i intelektuální život. Toto rozhodnutí Václava Havla se promítlo také i do založení Nadace Vize 97, jež sv. Vojtěcha připomíná nejen svým názvem, odkazujícím k tisíciletému výročí zavraždění tohoto světce, ale i symbolem biskupské berly jako vlády ducha, předávané v Praze vybraným laureátům.

Především pro Českou republiku vstup do Visegrádu znamenal skutečnou cestu k nalézání duchovní identity, která znamená vítězství osobnosti nad kolektivismem a bezuzdným, sobeckým individualismem. Myslím, že právě v současné době nejen koronavirové krize, ale hluboké politické a kulturní anarchie a při ztrátě vizí a perspektiv se Visegrád a racionální spolupráce čtyřky mohou stát výzvou ke směřování do budoucnosti.

Autor je arcibiskup pražský a primas český

LN, 13.2.2021