Málokdy byla česká společnost tak pesimisticky naladěná a současně natolik vnitřně rozštěpená jako na prahu roku 2022. Vysoká inflace, zadlužování a neefektivita státu, nedostupné bydlení, hrozivé a sebevražedné dopady „zeleného údělu“, rostoucí ceny energií, nepřesvědčivé personální složení nastupující vlády, neskrývaná ideologická propaganda prostupující mainstreamová média, potlačování svobody projevu a především naprostá nedůvěra ve veřejnou sféru jako otevřenou a svobodnou arénu pro hledání východisek z uvedené krize činí z budoucnosti noční můru.

Přestáváme být svrchovaným politickým národem, čímž se vracíme do dob, kdy privilegium rozhodování o osudu lidských populací, národů a říší náleželo pouze omezené hrstce vyvolených či dědičné kastě. Měníme se v nesvéprávné nevolníky velkých nadnárodních korporací, oligarchie a nezvolených byrokratických struktur. Co mají udělat svobodní a sebevědomí lidé, když jim někdo bere jejich svobodu, majetek a důstojnost? To není obtížná otázka. Takoví muži a ženy by se měli vzbouřit. Historická zkušenost čerpající z nepřeberného množství revolucí, občanských válek a třídních zápasů nás vybavila jistým manuálem pro uskutečnění úspěšné lidové revolty.

Co z něho vyplývá? První krok je individuální a psychologický. Jsem dostatečně silným, odolným a zralým na to, abych se něčeho podobného účastnil? Rebely neohrožuje pouze porážka, ale ve stejné míře i vítězství a opojnost triumfu, který nemusí být schopni unést. Vystavují se riziku, že se dopustí vědomé nespravedlnosti nebo se dokonce změní v krvelačný a sadistický dav, jehož kolektivní vědomí klesá na úroveň zvířecí smečky. Úspěch je tím znehodnocen.

Druhý krok zahrnuje hledání spřízněných duší, spojenců a druhů ve zbrani a vytváření aktivního a vitálního politického společenství. Uvedená skupina potřebuje disciplínu a ideologii. Nebojme se toho slova. Ideologie je pokusem o porozumění stavu, v němž se nacházíme a který se nám vládnoucí moc snaží zastřít. Ideologie mobilizuje naše intelektuální a emocionální síly. Představuje morální tmel hnutí. Českou ideologií jednadvacátého století by mohl být ekonomický patriotismus, to znamená spojení tradiční české záliby v technologiích, výrobě, tvořivosti a soutěživosti s dosažením materiálně důstojného života pro všechny občany.

Výrazem ekonomického patriotismu je budování nezávislého národního hospodářství a přetrhání všech vazeb koloniální podřízenosti, jež nás spoutaly a oslabovaly v uplynulých desetiletích. Ekonomický patriotismus je asertivní a realistický. Dobývá zahraniční trhy. Znamená podporu vědy, pragmatismu a racionalismu. Zahrnuje osvobození od pseudohumanistického sentimentálního jazyka pravdy a lásky a všech forem progresivistických doktrín, které ničí naši mysl a vzdělanost. Sjednocuje odhodlání našich předků v devatenáctém století změnit české etnikum v moderní politický národ s naší vlastní volbou začlenit se mezi technologicky nejrozvinutější státy světa. Je to autentický národní konzervatismus, jenž mohou sdílet všechny sociální vrstvy a generace.

Rozhodnutí se pro ekonomický patriotismus je logickým východiskem radikálního programu přestavby státu, který si musíme vzít zpět. Nevěřme globalistům a neoliberálům, že stát je anachronismus či „nutné zlo“, které je třeba kvůli domnělým svobodám minimalizovat. Nikoliv, stát je nejlepším nástrojem kolektivní národní vůle, jímž disponujeme. Využijme ho k reformě administrativy, školství a soudnictví, podpoře podnikání, pomoci skutečně potřebným, výstavbě nejrozvinutější infrastruktury, rozvoji jaderné energie, obraně národních zájmů a dalším ušlechtilým záměrům.

Ekonomický patriotismus může být heslem a sloganem, který osloví rozum a srdce každého patriota a učiní z něj našeho stoupence. Roznětkou úspěšné a nenásilné vzpoury, která nás probudí z apatie a rezignace a učiní svobodným, rozvinutým a hrdým národem.